Předmluva překladatele pro čtenáře
Přemýšlející lidé hledají odpovědi na své otázky. Hledají smysl nejen svého života, ale smysl všeho, co kolem nás probíhá. A na základě tohoto hledání se mění i naše názory, nejeden slavný člověk prohlásil, že jen hlupák nemění během života své názory, když jsou k tomu důvody. Stejně tak dnes se ti hledající snaží pochopit, kde se berou představy těch takzvaných „dnešních nemyslících světových elit“ o budoucnosti, kterou se ony snaží prosazovat.
Pokud si někdo myslí, že princip chování „vrchnosti“ k těm dole je dnes dováděn k dokonalosti, tak se ZATRACENĚ mýlí.
Dnes je jenom možné to, co bylo dříve, před obdobím „falešné a politicky vynucené demokracie a svobody“, již v principu dokonale odzkoušeno a uskutečňováno po mnohá staletí, jen provádět efektivněji a rychleji. Dá se říci, že dnes je vše připraveno pro totální kolaps životní úrovně všech, kromě „elit“. Tak si to představují. Můžete se sami přesvědčit, jak dávno již tyto představy „ty elity“ aplikují do reálného života, jakoby neviditelně a bez zvláštního zájmu většiny lidí.
Ale je tu varování, které máme doslova přímo před očima, ale mnozí, velmi mnozí, to nikdy nechtěli, a ani dnes nechtějí vidět ani koutkem oka. Tak to dopadne, když se nepoučíme z minulosti. Pokud chce člověk poznat budoucnost, pak musí poznat co nejlépe minulost i svou současnost. V naší dnešní společnosti se ta zaměřuje na své axiómy a vykládá se až příliš jednostranně. Jeden axióm je, že Západ je společenstvím plných gentlemanů a lady snad v každé jeho zemi po celá staletí.
Ovšem „číslo“ (ve všech smyslech) jedna je Anglie, jinak Velká Británie, kde jsou prý přece jen a pouze ušlechtilí „lords“ a „myladies“ a odkud vzešlo to všechno, co je kolem nás v tzv. „civilizovaném“ „západním světě“, což je ale v podstatě do určité míry pravda, i když v jiné podobě než je oficiálně prezentováno. Stejně podobně jako, že v Německu je to samý pedant, pečlivka, detailista a kdo ví, co ještě se o nich říká. Jako vždy bývá realita jiná, syrovější, šedivější, velmi často krutější.
Víte je docela švanda, že denně chodí kousek od mého bydliště stovky lidí na tramvaj a autobus po cestě a přes konečnou autobusů, které už nejsou dnes nic moc, ale jejichž asfalt je starý více jak čtyřicet let, nová doba se nezmohla na nic víc než na záplaty, které vždy stejně brzy zmizí a které celkem podle našich sousedských střízlivých odhadů stály dohromady za posledních dvacet let víc než dvakrát tolik, než kdyby to udělali jednou a z gruntu. Silnice, která přímo navazuje na onu konečnou autobusů, byla za tu dobu zpracována nejméně dvakrát, ač se nejedná o žádný hlavní tah. Stromy kolem cesty a konečné vykáceli a udělali z toho „něco“ jako pokus o parčíček, dost nepovedený. Stejně je to i s tím vlivem minulosti na budoucnost. Ta poslední přímo vychází z toho, co skutečně bylo a je a ne z toho, co by si někdo přál, nebo co k ní někdo přimaluje.
Tato stať není v současné době ještě autorkou dokončena (zatím je deset dílů), ale i to, co je, myslím si, stojí za to. I tak je to dlouhé i byť v jednom díle. Bohužel, lidé si odvykli číst delší texty a tím pádem jsem i já nucen nabízet text postupně – po částech. Historické souvislosti zde vyložené se dost liší od té, co si můžeme oficiálně přečíst. I když prakticky všechna fakta jsou až notoricky známa a naprosto všechna data jsou přístupná, samozřejmě „rozptýlená“ v různých jazycích a někdy „jen“ kosmeticky upravena a jen „poněkud“ jinak zaobalena. Nejedná se o žádné komplexní dějiny Anglie, jen je to snaha autorky pochopit, co se to vlastně stalo a děje. Pokud znáte obecně oficiální historii Anglie a Velké Británie, pak můžete dostat kompletnější obrázek toho, co po staletí probíhalo a proč. Pak také můžete snadněji pochopit, co stojí za plány všech těch „vrchností“ právě dnes. Oni mají z čeho vycházet.
Bedřich Vinopalník
Jak mnoho závisí v našem dospělém životě na kvalitním vzdělání a svou práci milujících a znajících učitelích. Systém, ve kterém dnes my žijeme, přesto i takové vzácné štěstí zákonitě využije proti nám…
Jelena Ljubimova
Kdysi dávno jsem měla velmi něžné pocity ke všemu anglickému. Jako obvykle to mělo několik důvodů. Prvním bylo, že jsem zbožňovala angličtinu, která pro mě byla, když jsem se ji učila, od samého počátku snadná, a co děláme dobře bez velkého úsilí, máme tendenci milovat ochotněji a v důsledku toho se pozornost obrací k předmětu zájmu, odsouvaje vše ostatní. Mnohem později jsem našla několik dalších důvodů pro své sympatie k Anglii, které lze však jen stěží nazvat logickými.
Obrovskou roli v tom, že jsem si angličtinu zamilovala, sehrálo to, že jsme měli ve škole štěstí na učitele angličtiny – měli jsme vynikající učitelku. Samozřejmě ne bez slabůstek, ale vynikající, a především v tom smyslu, že se velmi lišila od ostatních učitelů naší školy. Jelikož byla osamělá a přežila ztrátu rodiny, přenesla veškerou svou značnou energii na své studenty a svůj předmět, upřímně a oddaně se pro něj nadchla, což vyžadovala i od svých studentů.
Pamatuji si, že když jsem namísto městské olympiády v angličtině šla na městskou soutěž školních tanečních skupin, strašně se na mě urazila a sžíravě komentovala, že hopsání nohama je mi prý dražší, než bránit čest školy v jejím předmětu. Žádné vysvětlování, že nebylo možné najít náhradu pro taneční pár a na účast na olympiádě v angličtině se připravovalo několik lidí, se jí nezdálo dostatečně uspokojivé. Její nespokojenost se však ani tak na mých známkách nijak neprojevila – hodnotila pouze znalost nebo neznalost předmětu.
Vládla ve svém malém kabinetu pro deset lavic, který s láskou zařídila, vyzdobila jej informativními tabulemi s mnoha fotografiemi anglické královny a její rodiny, stejně jako o historii Velké Británie a četnými pokojovými květinami, neustále přitom reptající na chemičku, jejíž kabinet byl za zdí, že svými pokusy zabíjí její rostliny, a nedovolovala nikomu jinému, aby tam učil. Měla dlouhé ukazovátko, které často používala, a to nejen k tomu, aby něco ukázala na tabuli.
V naší škole se s výukou cizího jazyka začínalo v 5. třídě. Děti byly rozděleny do dvou skupin po maximálně 20 lidech. Dostala jsem se k ní. Učila systémem, který nazývala lancasterským. Spočíval v tom, že první rok učila všechny a pak si vybrala ty nejschopnější a věnovala se převážně jen jim. To znamenalo, že se těchto „vyvolených“ vyptávala každou lekci, kterou jsme měli třikrát týdně. Obecně jsem měla dojem, že jsem studovala pouze její předmět. A jen se snažte nepřipravit nebo připravit špatně – to bylo vnímáno jako osobní urážka a v důsledku toho – „zápis“ v žákovské a hněvivá poznámka – „Odmítla odpovědět na lekci.“
Ano, dostala jsem se i mezi její „oblíbence“, které honila jako „nadmuté kozy“, a moje známky z angličtiny byly v podstatě přesně dvě – jednička nebo pětka. Naše impozantní učitelka obracela svou pozornost na ostatní studenty mnohem méně často a posílala nás, abychom je zkoušeli poté, co se „vypořádala“ s námi. Netřeba dodávat, že nám bylo líto těch, kteří neznali lekci a dávali jsme trojky pod hrozbou, že si to může příště zkontrolovat a pak bychom už dostali svoje i my. Nikdy nezapomenu na téměř dětskou zášť v její tváři, když jsem u závěrečné zkoušky dostala tu nejsnazší otázku – vyprávět o své rodině. Měla jsem dojem, že spolu s frází „Přišla k tomu jako slepý k houslím“, mě přiměje vytáhnout znovu jiný lístek, aby se objevilo něco složitějšího. Obecně byla angličtina téměř jediným předmětem, jehož výuka se mi zaryla do duše a mozku.
Bohužel se mi v té době z různých důvodů nepodařilo postoupit na studia cizích jazyků, jak jsem si vysnila, a šla jsem na Polytechnický institut. Ale později, když bylo možné studovat za své, mohla jsem si splnit svůj sen a získat vysokoškolské vzdělání s titulem v oboru anglický jazyk a literatura. Moje anglofilství se pozvedlo na novou, tak říkajíc „akademickou“ úroveň.
Zbožňovala jsem anglickou historii, anglický životní styl, anglický humor a vlastně i angličtinu, kterou „experti“ hrdě nazývali analytickou, a bezmyšlenkovitě jsme toto se stejnou hrdostí opakovali. Nechápali jsme jednu jednoduchou věc, že jazyk, který je sestaven jako stavebnice Lego, se svým pevným slovosledem, hromadou slov převzatých z jiných jazyků a hromadou časování o sobě pouze říká, že jde o uměle vytvořený jazyk, a to relativně nedávno.
To se pro mne odhalilo mnohem později, když jsem náhodou překládala z angličtiny některé dokumenty napsané v 17. a 18. století a viděla jsem, že ten jazyk tehdy nebyl tak „analytický“, že gramatika a pravopis byly jiné než ty moderní. Ale dříve, když nebyl vůbec žádný internet a když nebyly k dispozici všechny tyto dokumenty, mě zajímalo všechno, co se na toto téma dalo najít. Líbily se mi jak dějiny jazyka, tak lingvistika – předměty, které byly mezi studenty považovány za když ne nudné, tak za nepříliš zajímavé. Samozřejmě nepodávaly úplný obraz a ani jej podat nemohly a se skutečným stavem věcí měly často pramálo společného a byly volnými fantaziemi na toto téma, ale i takováto maličkost mě potěšila. Byla jsem ráda, když na začátku přestavby bylo možné zakoupit různé knihy v angličtině, jak naučné, tak beletrii. Hodně mi pomohly v tom, co jsem ze všeho nejraději dělala – v překládání. Můj zájem o anglický jazyk a kulturu mne přivedl k překladu několika knih a půl druhé desítky článků a také několika dokumentárních filmů a překládání bylo pro mne docela snadné a nenudilo.
Neméně podivuhodný byl můj postoj k hlavním postavám anglické literatury – zvláště atraktivní svou aristokratickou zdrženlivostí a slušností pro anglické gentlemany a lady popsané v románech Jane Austenové, Elizabeth Gaskellové a sester Brontëových. Ach ano, angličtí knižní aristokraté se tak pozitivně lišili od ruských knižních aristokratů. Když se podíváte na to, co se učilo v ruské literatuře v sovětských dobách, pak kladné postavy ruské aristokracie byly jedna, dvě a dost. Všichni to byli nějací Chlestakovové, Oblomovové, Čičikovové a Saltyčichové. A pak to ve skutečnosti nebyli aristokraté, ale buržoazie, statkáři a úředníci.
Jediní, kdo na pozadí těchto karikatur aristokracie nějak vyčnívali, byli Puškinův Oněgin, Lermontovův Pečorin a Gribojedovův Chatskij, ale dokonce i je ta sovětská literární kritika označovala jako „zbytečné lidi“. Proč se tito lidé označují jako „zbyteční“? Byli to samozřejmě vzdělaní, inteligentní a talentovaní lidé, ale z různých důvodů nedokázali najít svoje místo v životě a realizovat sebe a své nadání. Bolestně hledali smysl života, ale nenašli. Proto vyplýtvávali svoji energii maličkostmi, zábavami a vášněmi, aniž by z toho měli nějakou radost. Jejich životy skončily ve většině případů tragicky. Zemřeli mladí. No ano, jsou zbyteční. A v Rusku jakoby žádní jiní aristokraté nebyli.
Vznikl samozřejmě Tolstého obsáhlý román „Válka a mír“, ale ať už pro svou obtížnost, nebo z jiného důvodu žádný z autorem popisovaných aristokratů nevzbudil nejen obdiv, ale ani zájem, a aristokratky – už pak vůbec ne. Tolstoj popsal ženské postavy zcela po svém – kostel, kuchyně, děti. Slouží pouze jako doplněk muže, nezáří zvláštní erudicí, nevyjadřují žádné občanské ani jiné postavení, nevyjadřují o ničem vlastní myšlenky. Výjimkou ze všech je Helena Bezuchovová, ale Tolstoj ji identifikoval jako nevěstku a lovkyni peněz.
Sergej Bondarčuk a Irina Skobcevova jako Pierre a Helen Bezuchovovi ve Válce a míru, 1965
Případ hrdinky popsané viktoriánskými autory
Všechny hlavní postavy u nich vzbuzují upřímné sympatie svým silným charakterem, tvrdohlavou touhou, navzdory velmi regulované společnosti, rozšířit úzký rámec, do kterého je tato společnost postavila. Kdo neví, ve viktoriánské době byly ženy extrémně omezené ve svých právech. Život ženy byl regulován systémem zákazů, počínaje již od útlého věku.
Kromě jiného dívky před manželstvím nemohly jíst na návštěvě, hodně mluvit, prokázat své znalosti, bez ohledu na to, v jaké oblasti. Museli se ale umět snadno červenat a omdlévat. Dívka nemohla nikam jít sama a být alespoň pár minut sama s mužem, i když tento muž byl její snoubenec. Musela se oblékat jednoduše, nikdy nemluvit nahlas ani se smát. Její zájmy, známosti, kam chodí a s kým a co čte, byly přísně kontrolovány rodiči nebo opatrovníky.
Po svatbě to nebylo o mnoho lepší. V nepřítomnosti svého manžela neměla žena právo přijímat pánské hosty (myšlena žena slušná v očích společnosti) a také být sama na veřejných místech. Ženy neměly právo disponovat ani vlastním majetkem, svým věnem. Pokud rodina neměla syna-dědice, přešel veškerý majetek na nejbližšího mužského příbuzného a vdova a dcery byly v klidu vyřazeny a jejich finanční podpora zcela závisela na dobré vůli dědice. O nějakém vyšším vzdělání pro ženy se tehdy nemluvilo.
O to atraktivnější byly obrazy hlavních postav popsané v románech Jane Austenové, sester Brontëových, Elizabeth Gaskellové a dalších. Jsou vtipné, čtou, vyjadřují své myšlenky rozkošným jazykem ústně i písemně, zajímají se živě o okolní realitu, s úžasným smyslem pro důstojnost a vědomím práva na svůj názor, nebojí se jít proti soudu světa, pokud se neshodují s jejich vlastními.
Scéna z filmové adaptace Jane Austenové Pýcha a předsudek
Odpovídající hrdinkám byli i hlavní hrdinové. Zcela všichni aristokraté – velkostatkáři, vysoce postavení vojáci, majitelé průmyslových podniků. Každý má vynikající způsoby, všichni jsou to krásní muži, jsou jakoby z vlastní vůle ušlechtilí až hrůza, srší jemným humorem a charismatem, jsou stálí ve svých citech a sympatiích a vůbec jsou středem zájmu všech myslitelných ctností, zvláště pro ženskou polovinu populace. Což obecně není moc překvapivé.
Ve skutečnosti sovětské školní osnovy obsahovaly díla, která popisovala ruskou aristokracii přinejlepším z ideologických důvodů nepříliš atraktivně, pro „stokrát árijce“ nebyl prostor pro obdiv. Proto byli pro nás tak okouzlující literární aristokraté cizí země, kteří byli vymalováni těmi nejznamenitějšími barvami.
To vůbec neznamená, že v Ruské říši nebyli žádní aristokraté brilantně vychovaní a vzdělaní, vznešení a zběhlí lidé, oddaní své vlasti i své ženě; kteří svými činy tvoří slávu a základ země. Někteří z nich nesloužili Rusku ze strachu, ale ze svědomí, a to i za sovětské nadvlády. A bylo jen málo „zbytečných“ lidí, kteří nenašli v životě své poslání a sebe, ale právě oni nám byli nabídnuti jako příklad aristokratů. Sovětští spisovatelé jen nikdy nemluvili o skutečné ruské elitě, její představitelé se nikdy nestali hrdiny románů, v extrémních případech známých uměleckých děl. Namísto toho všeho velmi široce kolovaly atraktivní příběhy o cizích aristokratech.
A nebyla to náhoda. Tak jako nebylo a není náhoda, že po mnohem více než 100 let se velkolepý obraz „staré dobré Anglie “ a jejích ušlechtilých aristokratů pilně pěstuje, a téměř každých 10 let se natáčí a přetáčí romantické romány viktoriánských autorů.
Hrdinové románu „Pýcha a předsudek“ ve filmových adaptacích různých let
Tak „Pýcha a předsudek“ (Pride and prejudice) Jane Austenové byly natočeny v roce 1940, 1952, 1980, 1995, 2005; „Rozum a cit“ (Sense and sensibility) – v roce 1971, 1981, 1995, 2000, 2008; „Anna Elliotová“ (angl. Persuasion) – v roce 1960, 1971, 1995, 2007. atd.
Ekranizace Reasoning (1971, 1995, 2007)
Úžasní herci, vynikající režie, skvělé prostředí – vše v těch mnoha filmových adaptacích je děláno s velkou péčí a respektem k natočenému materiálu, což vyvolává sympatie jak k hlavním hrdinům, tak současně i k té Anglii obecně. A to se velmi liší od toho, co autoři skandálně senzačního, jakoby historického filmu „Matilda“ nedávno slepili o „ruské historii“. (*)
Filmy o viktoriánské Anglii a nejen o ní, produkované BBC, jsou jen chvalozpěvem na anglický způsob života a skrze něj – hymnus o Britském impériu. Mocný, progresivní, aristokratický a rafinovaný.
Tento hymnus zněl pro mne mnoho let. Ideologické zpracování anglickými knihami a filmy bylo tak silné, že působilo léta. Ale poté, co se objevily skutečné informace o „hrdinstvích“ Britů, začal tento hymnus znít strašně falešně a po dokonce i povrchním studiu historie vzniku právě této říše úplně vymřela. A pak i všechno kouzlo roztomilých romantických děl a „staré dobré Anglie“ (Old good England) zmizelo jako pozlátko z měděného prstenu.
Bohužel s pomocí romantických děl Jane Austenové, sester Brontëových, Elizabeth Gaskell a mnoha dalších anglických spisovatelů, jako je Conan Doyle, Agatha Christie, Rudyard Kipling, jejichž díla byla přeložena téměř do všech jazyků světa a byla vydávána a vycházejí v nemyslitelných nákladech, se podařilo oklamat celý svět. S jejich pomocí byla provedena kolosální ideologická sabotáž. Vytvářeli obraz „staré dobré Anglie“, která nikdy neexistovala, vytvářeli „umělecké“ obrazy čestných a ušlechtilých lidí, kterých, pokud bylo, tak jen pár. Tyto umělecké výtvory, vnucované celému světu, ukázaly Angličany takové, jací nikdy nebyli!
Ano, jejich díla byla vybrána a schválena určitými lidmi, aby sloužila účelu oslavy anglické aristokracie, stejně jako byla díla vybírána ve Svazu, aby sloužila opačnému účelu – zmenšovat zásluhy ruské aristokracie. Faktem to však zůstává. Oni a všichni ostatní „dělníci anglického pera“ tak kryli zemi vrahů, zemi banditů, zemi pirátů, zemi lupičů, zemi lichvářů. Anglie si vydělávala na živobytí těmito „půvabnými“ způsoby, které se umně a vytrvale skrývaly pro celý svět pod maskami čestných, slušných, pracovitých lidí, kterými Angličané nikdy nebyli.
Obecně, bez ohledu na to, jak smutné je to přiznat, moje dlouhodobé a absolutně nekritické vnímání všeho anglického prudce změnilo polaritu. To se děje proto, že nelidská krutost a nehorázná dravost nemohou u normálního člověka vyvolat žádné pozitivní emoce. Země, která spáchala genocidu mnoha národů, včetně jejich vlastních, je nehodná obdivu a touhy ji napodobovat. Kouzlo zmizelo a ustoupilo nejprve zmatku a nepřátelství a pak touze porozumět, jak to bylo ve skutečnosti.
Pokračování následuje
(*) Skandál kolem filmu „Matilda“ – události 2016-2017 v Rusku týkající se uvedení filmu „Matilda“ («Матильда») režiséra Alexeje Učitelja. Děj filmu se rozvíjí kolem vztahu dědice ruského trůnu Nikolaje Alexandroviče, budoucího cara Nikolaje II. a baletky Matildy Křesinské. Film „Matilda“ ještě před tím, než byl promítán, se stal předmětem ostrého veřejného skandálu, který vypukl v listopadu 2016, a také byl předmětem tvrdé vyhrocené společenské polemiky a výzev k zákazu filmu. Příčinou protestu bylo vnímání traileru filmu jako zkreslení historické pravdy a očerňující památku Nikolaje II., kanonizovaného ruskou pravoslavnou církví. Konflikt byl doprovázen hrozbami tvůrcům filmu a kinům předtím neznámou organizací „Křesťanský stát – Svatá Rus“ a vedl ke žhářství. Důsledkem konfliktu byl růst zájmu o film a režiséra, ale finanční zisky byly nízké vzhledem k nedostatku reklamy na federálních TV kanálech a nepříznivému informačnímu prostředí. Premiéra filmu se konala 23. října 2017 v Mariinském divadle v St. Petersburgu. (Wikipedie)
Zdroj: RuAN
Překlad: Bedřich Vinopalník 2022
