Genocida Indů
A pak Britové odešli za hranice svého ostrova, a ať už přišli Angličané kamkoli, všechny národy byly vystaveny genocidě. Indie byla vystavena genocidě a loupeži, která nemá obdoby. Britové vše prosadili chladně ekonomicky – hned od prvního dne své vlády prostřednictvím Východoindické společnosti začali zvyšovat daně, což vedlo k prudkému zbídačení obyčejných Indů. Například důsledkem zvýšení pozemkové daně na více než dvojnásobek bylo, že za 11 let (1879/80-1889/90) bylo jen v Madraském prezidiu prodáno v aukci 1 900 tisíc akrů půdy patřící původně 850 tisícům rolnických statků. To znamená, že 1/8 veškerého zemědělského obyvatelstva v působnosti madraského úřadu byla zbavena půdy …
„Neviditelná ruka trhu“ a „volný obchod“ vedly pro Indii a Indy pod „efektivním řízením“ Britů k tomu, že klesla sklizeň pšenice (poprvé od vlády Velkých Mughalů (4), tedy od roku 1570). Textilní průmysl Indie, který byl významným konkurentem anglického textilního průmyslu – jakékoli indické látky (bavlna, vlna, hedvábí) byly mnohem kvalitnější a levnější než anglické – byl zničen, a to v doslovném slova smyslu.
Zpočátku, aby Britové dobyli textilní trh svými extrémně nekonkurenčními produkty, uchýlili se k 80% protekcionistickému clu, to znamená, že aby ochránili svůj textilní průmysl před konkurencí, zavedli clo na zahraniční dovoz (a co dělají některé země EU ve vztahu k ostatním zemím dnes svou „diferencovanou“ územní podporou např. zemědělství? – pozn. překl). Moc to nepomohlo. Poté zavedli úplný zákaz indického kalika (5) – polotovaru pro výrobu různých látek. To se taky moc nepovedlo – anglická látka byla stále méně kvalitní.
A pak bylo použito posledního „demokratického opatření“ – rozhodli se konkurenty zničit fyzicky. V Bengálsku, hlavním centru indické textilní výroby, byl uměle zorganizován hladomor. V letech 1769-1770. si vyžádal třetinu obyvatel – 7 až 10 milionů lidí. V 80. a 90. letech 18. století se tragédie v Bengálsku opakovala – tentokrát polovina populace zemřela hlady – 10 milionů lidí. (Za Druhé světové války proběhl další umělý hladomor, kdy se prakticky všechny zabavené potraviny z Bengálska posílaly anglickým vojákům, v Bengálsku bylo dokonce zakázáno lovit ryby (větší lodě a loďky byly potopeny nebo odvlečeny), anglická vláda pod vedením „šlechetného Sira“ Churchilla zakazovala a jednoznačně odmítala taktéž nabízenou humanitární pomoc z jiných států, celkem podle odhadů zemřelo v tomto hladomoru cca kolem čtyř miliónů Bengálců, teď můžete vidět, že zkušenosti už měli … – pozn. překl.) (6)
Čínská genocida
Je již docela dobře známo i to, co udělali Britové v Číně. Anglická drogová mafie, jejíž součástí byla i královská rodina, „prostě“ otrávila celou zemi drogami a přitom pohádkově profitovala. Rozsah obchodu s opiem byl ohromující. Jestliže v roce 1775 Východoindická společnost prodala 1,5 tuny opia, pak do roku 1830 zvýšila svůj roční prodej na 1500 tun. Dvounohým predátorům bylo fuk, že celé generace umíraly vinou drog, že Číňané pod tou strašlivou silou intelektuálně i fyzicky degradovali a že to vlastně zabilo další generace, protože jaké potomstvo může pocházet z drog? Závislé?!
Čínští kuřáci opia
Dodávky opia do Číny z Indie trvaly několik desetiletí. Mnozí úředníci různých úrovní byli drogově závislí (od 10 do 20 % metropolitních a od 20 do 30 % provinčních úředníků, v některých institucích se do toho zapojilo 50 až 60 % všech úředníků). Vojáci a důstojníci kouřili opium bez výjimky, nicméně Čína se snažila vzdorovat. V roce 1839 zahájil císař masivní operaci s cílem zabavit a zničit zásoby opia v Kantonu a nařídil, aby byla země pro cizince uzavřena. Nádoby s opiem se prostě začaly potápět do moře. Londýn rychle zareagoval – vyslal námořnictvo – 40 lodí se 4000 vojáky na palubě.
Začaly Opiové války (první: 1840-1842, druhá 1856-1860). Číňané je prohráli a není divu. Čínská armáda, i když početná – 880 000 lidí – sestávala z narkomanů a jací jsou to vojáci z narkomanů? Navíc britští obchodníci s drogami posílali do oblastí, kde sídlily jednotky čínské armády, stále více nových dodávek drog a rozdávali opium téměř zadarmo, protože vítězství ve válce slibovalo, že vše zaplatí.
Ukázalo se, že měli pravdu. Číňané museli zaplatit odškodné Britům, převést jim ostrov Hong Kong, otevřít dalších 6 přístavů pro anglický obchod (dříve byl otevřen pouze jeden), umožnit Číňanům, aby byli využíváni pro otrockou práci v koloniích Velké Británie, Francie a USA, které se zapojily do druhé opiové války. Obchod s opiem v Číně se stal legální. Výsledky pro zemi byly žalostné. V polovině 20. století zabíraly plantáže opiového máku, který se začal pěstovat v samotné Číně, až milion hektarů a počet uživatelů lektvaru se měřil v desítkách milionů. Až Mao Ce-tung dokázal ze země odstranit více než století a půl narkotické nákazy (i to mohl být jeden z důvodů pro tzv. „kulturní revoluci“, a navíc, což je podivuhodné, pak v jižních oblastech Číny si Británie zachovala svůj vliv a někteří komentátoři se dokonce domnívají, že to může jednak souviset s pokusy „nechat odejít“ současné vedení ČLR a KSČ a také s počátkem „epidemie coronaviru“ protože v těchto oblastech mají prý většinu „čínští komsomolci“ jedna v „klik“ bojujících o moc v současné Číně – pozn. překl).
Mimochodem, angličtí drogoví dealeři chytli na opium i anglické pracující – asi 5 % populace Anglie.
Zvěrstva Angličanů v Austrálii a na Novém Zélandu
Britové se vyznamenali svými zvěrstvy jak v Austrálii, tak na Novém Zélandu. Od roku 1770, poté, co James Cook objevil Austrálii, aby kolonizovali pevninu, začali sem být vysidlováni angličtí trestanci. Domorodci z Austrálie měli velkou smůlu – za sousedy jim určili zločince, kteří se také podle toho chovali. V roce 1788 žilo v Austrálii podle různých odhadů 300 tisíc až 1 milion lidí sdružených ve více než 500 kmenech. Stejně jako Indiány v Severní Americe začali „bílí gentlemani“ s gustem vyhlazovat místní obyvatelstvo. Britové nakazili domorodce neštovicemi, proti kterým ti neměli imunitu. Neštovice vyhladily nejméně polovinu kmenů.
Dále bílí degeneráti, vyvrhelové z vyvrženců (od založení kolonie až do poloviny 19. století bylo do Austrálie transportováno 130-160 tisíc trestanců), trávili domorodce jedy a otráveným jídlem:
„Aby uklidnili negry, podali něco hrůzného. Jídlo, které jim bylo podáváno, to byl z poloviny strychnin – a svému osudu nikdo neunikl … Majitel Long Lagoon pomocí tohoto triku zničil více než sto domorodců … Za starých časů v Novém Jižním Walesu bylo zbytečné pokoušet se zajistit, aby ti, kdo si pozvali za hosty černochy a dali jim otrávené maso, trpěli zaslouženým trestem …“
Janine Roberts, S. 30; Hirst & Murray & Hammond, Liberalism and Empire (Londýn, 1900)
„Nešťastníky lovili jako divoká zvířata, přesvědčeni o svém právu zabíjet „černochy“: „ … protože jsou to zabijáci dobytka, ženy – protože rodí zabijáky dobytka, a děti – protože se stanou zabijáky dobytka ...“
W. Ziehr, Holle im Paradie, S. 53.
V Queenslandu (severní Austrálie) se až do konce 19. století považovalo za nevinnou zábavu zahnat celou rodinu „Niggerů“ – manžela, manželku a děti – do vody mezi krokodýly. Mezi novopečenými farmáři vzkvétal obchod s domorodými ženami a angličtí osadníci je houfně lovili. Jedna vládní zpráva z roku 1900 uvádí, že „tyto ženy byly předávány od farmáře k farmáři“, dokud „nebyly nakonec odhozeny jako smetí, ponechány shnít na pohlavní choroby …“ (H. Reynolds, Other side of Frontier, str. 17 Janine Roberts, Nach Volkermord Landraub, S. 33.)
Na ostrově Tasmánie umírali domorodci na další nemoci zavlečené Evropany, proti kterým také neměli imunitu – pohlavní choroby vedly u mnoha žen k neplodnosti. Zápal plic a tuberkulóza přivedly většinu Tasmánců do hrobu. Kromě toho se Tasmánci snažili útočníkům klást veškerý možný odpor, a to navzdory skutečnosti, že síly nebyly rovnocenné – oštěpy a šípy proti ručním střelným zbraním a dělům.
V roce 1835 bylo místní původní obyvatelstvo ostrova Tasmánie zcela vyhlazeno. Britům se tato země opravdu líbila. Posledních 200 přeživších domorodců z Tasmánie bylo přesídleno na jiný ostrov. Poslední plnokrevný Tasmánec, Tasmánka Truganini, zemřela v roce 1876. „Tasmánci byli k ničemu a tak všichni zemřeli,“ komentoval tuto tragédii John Lawrence Le Breton Hammond (1872-1949), britský historik a novinář.
Jeden z posledních zdokumentovaných masakrů domorodců na severozápadě Austrálie se odehrál v roce 1928. Svědkem zločinu byl misionář, který chtěl vyšetřit stížnosti domorodců. Sledoval policejní jednotku mířící do rezervace Forest River Aboriginal a viděl, jak policie zajala celý kmen. Vězni byli spoutáni, svázáni zády k sobě, pak byli všichni, kromě tří žen, zabiti. Poté byla těla spálena a ženy odvezly s sebou do tábora. Před odchodem z tábora zabili a upálili i tyto ženy. Důkazy shromážděné misionářem vedly úřady k zahájení vyšetřování. Policisté odpovědní za masakr však nikdy nebyli postaveni před soud.
Obecně platí, že místní domorodci byli zčásti povražděni a většina zbytku byla proměněna v otroky. Ti, kteří nebyli konvertováni, byli zahnáni do rezervací v západních a severních oblastech pevniny, nejméně vhodných pro život (jako Irové … inu zkušenost – pozn. překl.). V roce 1921 zbylo v Austrálii jen asi 60 tisíc domorodců. Britové tak zničili v Austrálii podle různých odhadů až 90 % všech Aboriginců (4) (a možná i víc).
Britové však ničili nejen lidi, ale ničili i přírodu tohoto dlouho izolovaného kontinentu a přivezli s sebou králíky, ovce, lišky a další zvířata, která kriticky narušila dlouho zavedený ekologický systém Austrálie. V důsledku toho byli domorodci z Austrálie přivedeni na pokraj hladomoru. Ovce a králíci se rychle přemnožili a začali ničit travní porost, v důsledku čehož mnoho australských zvířat vymřelo nebo bylo na pokraji vyhynutí. Domorodci se od nepaměti živili lovem, a tak začali zkoušet lovit ovce. To posloužilo jako další záminka k hromadnému „lovu“ bělochů na domorodce.
Tento hrozný postoj k původním Australanům pokračoval dlouhou dobu. V září 1977 městský radní z Port Adelaide mluvil o domorodcích takto: „Podle zákona o černoších v okruhu 100 mil od Adelaide by všichni měli být uzavřeni do beden a posláni do vládních laboratoří, aby se použili k experimentům místo krys“. (Podle knihy Anglické kořeny německého fašismu od Manuela Sarkisyanze ).
V celé své kráse se tedy projevilo „břemeno bílého muže“, jeho civilizační smrtící koncentrace, pokrytecky opěvovaná hlasatelem Britského impéria Rudyardem Kiplingem, právě tím, kdo napsal pohádku o Mauglím.
Teprve v únoru 2008, po téměř 250 letech, se australská vláda odhodlala požádat domorodce o odpuštění, ale ne však za totální genocidu, ale za to, že od roku 1910 do 70. let byly násilně odebírány děti domorodým rodinám a vychovávaly je v útulcích. Násilné „kultivaci“ bylo vystaveno asi 100 000 dětí, které ztratily své blízké, svá jména, svůj rodný jazyk a svou kulturu.
Uvedu ještě pár faktů, které ukazují protilidskou povahu „staré dobré Anglie“.
Velká Británie – velký obchodník s otroky
Kromě toho, že „stará dobrá Anglie“ pravidelně páchala genocidu domorodého obyvatelstva na dobytých zemích, byla také světovým lídrem v obchodu s otroky, což není překvapivé, protože otroctví na ostrovech existovalo vždy. V roce 1086 bylo 10 % populace Anglie otroky.
Ve svých koloniích Britové zprvu využívali takzvané „bílé otroky“ – válečné zajatce z řad Skotů a Irů a poté irské civilisty obecně, včetně žen a dětí. Do konce 17. století Britové zotročili asi 100 000 Irů, kterým byl odebrán veškerý majetek a oni sami zakončili své dny prací na karibských, amerických a indických plantážích.
Bílí otroci na polích Barbadosu
Malí bílí otroci v dolech v Pensylvánii
Poté se zabývali přepravou černochů pomocí tzv. „trojúhelníkového obchodu“: přiváželi zboží do Afriky, vyměňovali je za otroky; ti odtud byli odvezeni do Ameriky a tam vyměněni za jiné zboží – rum, cukr, koření atd.; a zboží z Ameriky se již vozilo do Anglie. Obchod s otroky byl hlavním obchodem v Liverpoolu a Bristolu. Přibližně 13 milionů otroků bylo přepraveno do americké kolonie od 16. století do roku 1807, kdy parlament schválil zákon o zrušení obchodu s otroky, platný v celém Britském impériu , ale protože na každého živého otroka přišly 3–4 úmrtí, pak údaje o genocidě africké populace jsou prostě hrůzné.
V roce V roce 2015 zveřejnila BBC dokument British’s Forgotten Slave Owners (Zapomenutí otrokáři Velké Británie, kromě jiného jsou tam ukázány i mučící nástroje). Na základě dokumentů, které ležely v „šuplíku“ téměř dvě století, vypráví o velmi pozoruhodných skutečnostech. Tyto dokumenty odhalují jména 46 000 britských vlastníků otroků, kteří žádali o odškodnění za ztrátu majetku poté, co zákon o zrušení otroctví z roku 1833 oficiálně osvobodil 800 000 Afričanů, kteří byli tehdy legálním majetkem britských vlastníků otroků.
Britská vláda vyplatila otrokářům 20 milionů liber (přibližně 40 % vládních výdajů v roce 1834), neboli cca 17 miliard liber v současných cenách. Toto břemeno přirozeně dopadlo na bedra daňových poplatníků a osvobozených otroků, kteří po údajném propuštění měli pro své bývalé majitele pracovat ještě 45 hodin týdně zdarma po dobu dalších čtyř let.
Mezi vlastníky otroků byly takové významné postavy britské společnosti jako John Gladstone, otec Williama Gladstonea, premiéra za vlády královny Viktorie. Za 2 508 otroků, kteří dřeli na jeho devíti plantážích, mu bylo vyplaceno 106 769 liber, tedy téměř 80 milionů liber v dnešních cenách. Charles Blair, pradědeček George Orwella, dostal mnohem skromnější částku – 4 442 liber (asi 3 miliony na dnešní poměry) za 218 lidí. Odškodnění za otroky dostal i vzdálený předek bývalého premiéra Davida Camerona, stejně jako předci spisovatele Grahama Greena, básnířky Elizabeth Barrett Browningové a architekta Sira George Gilberta Scotta.
Ale mnohem zajímavější je fakt, že ve Velké Británii bylo hodně lidí, kteří nikde neměli plantáže, ale měli otroky. Ne moc, jen pár lidí, ale přesto. Jednalo se o lidi střední třídy – vikáře, majitele různých manufaktur, vdovy (téměř 40 % otrokářů tvořily ženy), které dědili otroky po zemřelých manželech. Všichni pronajímali otroky vlastníkům půdy, pracovním brigádám.
Pokračování následuje
(4) Mughalská říše, někdy též Mogulská říše nebo říše Velkých Mughalů (Mogulů), byl v letech 1526–1858 turkický státní útvar na území Indického subkontinentu. Základy říše položil Bábur, vládce Kábulu. V bitvě u Pánípatu v roce 1526 porazil posledního dillíského sultána Ibráhima Lódího, čímž se mu otevřela cesta do Dillí a Ágry, budoucích center mughalského impéria. Báburův syn Humájún nadále pacifikoval sever Indie, rozsáhlá teritoriální expanze nastala za třetího mughalského císaře Akbara (vládl 1556–1605), který rozšířil říši od Gudžarátu po Bengálsko a Dakšin. Za Akbarovy vlády nastal rozkvět literatury, architektury, výtvarného umění i hudby. Jeho nástupci Džahángír a Šáhdžahán dále rozšiřovali a upevňovali stabilitu říše. (Wikipedie)
(5) Kaliko je tkanina střední hmotnosti v plátnové vazbě z bavlněné nebo viskózové příze. Často se škrobí, kalandruje nebo mandluje a zpracovává zpravidla v režném stavu, případně bělí i potiskuje. (Wikipedie)
(6) Bengálský hladomor je označení pro období akutního nedostatku jídla a související vysokou úmrtnost obyvatelstva v bengálské provincii Britské Indie (nyní Bangladéš a východní Indie) během druhé světové války. Podle odhadů zemřelo z populace čítající 60,3 milionů lidí na vyhladovění, malárii a další nemoci způsobené podvýživou od 2,1 do 3 milionů obyvatel. Další část obyvatelstva se pak ocitla pod hranicí chudoby, jelikož válečná krize zasáhla důležité sektory ekonomiky Bengálska. Historici obvykle charakterizují hladomor jako antropogenní (způsobený člověkem), existuje však menšinový názor, že hladomor byl důsledkem přirozených příčin. (Wikipedia)
(Tady je ta „správná“ demokratická a tolerantní informace „bělící starou dobrou …“, že?)
(7) Austrálci, též Aboridžinci (anglicky Aboriginals), jsou původní obyvatelstvo Austrálie. Soudí se, že do Austrálie přišli přes Asii v době, kdy Nová Guinea a Austrálie kvůli nižší hladině oceánů tvořily jednu pevninu – Sahul. Přesto bylo dosažení Austrálie náročným počinem. První osídlení Sahulu (Austrálie, Nové Guineje a Aruovských ostrovů spojených při nižší hladině moře) anatomicky moderními lidmi vyžadovalo několikanásobné námořní přechody přes Wallaceu, z nichž nejméně jeden je široký takřka 100 km. (Wikipedie)
Největší procento obyvatel tvoří Austrálci v Severním teriroriu, kde jich je dle sčítání lidu v roce 2016 zhruba 30 %. Celkem tvoří 3,3 % obyvatel Austrálie. Austrálci obvykle obývají osady v odlehlých pouštích, tzv. outback.
Zdroj: Ruan
Překlad: Bedřich Vinopalník 2022
