Navzdory svým šesti široce čteným románům, dvěma non-fiction dílům (s originálními příspěvky ke studiu jazyka a lidské psychiky) a dvěma celostátním literárním cenám zůstává Walker Percy postavou na okraji amerického literárního establishmentu.
Přesto má mnoho obdivovatelů mezi akademiky i běžnými „vzdělanými“ čtenáři, právě proto, že jeho vize je v naprostém rozporu s převládajícím sekulárním liberalismem intelektuálů „nové třídy“, kteří dominují našim kulturním baštám. Opravdu bych se odvážil říci, že s jedinou výjimkou Flannery O’Connorové, kterou Percy opakovaně uváděl jako spřízněnou duši, žádný jiný americký romanopisec v tomto století neidentifikoval duchovní krizi modernity přesněji.
Člověk jako poutník v odcizeném světě
Percy, jižan a katolík, má hluboké znalosti moderní filozofie, psychologie a lingvistiky. Jako mladý muž byl ovlivněn Dostojevským a Kierkegaardem a vyvinul formu křesťanského existencialismu, který je k modernímu duchu zároveň vstřícný i kritický. Percy, stejně jako jeden z jeho dalších mentorů, katolický existencialista Gabriel Marcel, věří v koncept homo viator, v představu, že člověk je na světě poutníkem, který potřebuje cíl. Percy se však nezabývá kosmickým melodramatem, jímž se často zdají být sužováni francouzští existencialisté: jak ve svých románech, tak v satirických skicách dokonale zachycuje ty „domácí“ formy zoufalství, které prostupují každodenním životem obyvatel předměstí.
Pravice ani levice nevidí podstatu krize
I když lze Percyho považovat za protivníka liberálů, je stejně nekompromisní i vůči tomu, co se dnes často vydává za konzervatismus. Ti, kdo předstírají, že neduhy Západu lze vyléčit čistě politickými prostředky, jako je antikomunistická zahraniční politika a uvolnění volného trhu, se podle Percyho ve skutečnosti podílejí na moderní malátnosti. Aktivisté zleva i zprava se zabývají abstrakcemi; vyhýbají se zásadním otázkám o lidské přirozenosti: Co je člověk? K čemu je stvořen? Kam směřuje? Většina politiků a intelektuálů na obou stranách se proto raději vyhýbá „sociálním otázkám“ – potratům, eutanazii, stavu rodiny – a věnuje se svým manažerským plánům pro ekonomiku a mezinárodní vztahy.
Percyho vize sahá hlouběji; píše romány, které dramatizují rčení, že myšlenky mají důsledky („Knihy mají význam,“ říká jeden z jeho protagonistů). Jeho beletrie se pohybuje mezi intelektuálnějším obsahem satiry a dramatičtější hutností tradičního románu. Konzervativci s filozofičtějším zaměřením, jejichž chápání modernity formovali myslitelé jako Eric Voegelin, Richard Weaver a Jacques Maritain, by Percyho beletrii jistě ocenili. Vzhledem k nedávné popularitě jeho nejnovějšího románu, The Thanatos Syndrome, může být dobrým vstupem do Percyho imaginativního světa.
The Thanatos Syndrome se odehrává, podobně jako televizní seriál Max Headroom, „dvacet minut v budoucnosti“. Hlavním hrdinou je Thomas More, psychoanalytik a odpadlý katolík. Právě se vrátil z dvouletého pobytu ve věznici s minimální ostrahou, kam se dostal za to, že prodával mírné dávky amfetaminů řidičům kamionů, aby jim pomohl zůstat vzhůru během dlouhých cest napříč zemí. Po návratu do prosperující (a upřímně řečeno materialistické) louisianské farnosti Feliciana si však More všimne něčeho podivného u několika svých bývalých pacientů. Před svým pobytem ve vězení vykazovali tito pacienti klasické úzkosti a výstřednosti odcizených a ustrašených lidí. Nyní však působí spokojeně, jsou sexuálně nabití energií, obdařeni dokonalou pamětí a matematickým nadáním. Moreovu bystrému oku se však tito lidé jeví jako něco méně než lidé: podivně poslušní, neschopní mluvit většími souvětími než ze dvou slov – zkrátka, jejich chování připomíná pongidy, řád lidoopů pod primáty. Brzy se More vydává po stopách spiknutí, které stojí za touto radikální změnou v lidském chování.
Péče o člověka cestou k jeho odlidštění
Moreovo vyšetřování odhaluje podezřelé chování ze strany dvou předních vědců. Bob Comeaux, psychiatr, je ředitelem Qualitarian Center ve Fedville. Fedville je vykresleno jako zářící budova ze skla a betonu, kde federální byrokracie provozuje své četné agentury. Qualitarian Center, které usiluje o podporu „kvality života“, provádí zákroky známé jako „pedeuthanasia“ a „gereuthanasia“. Tyto pojmy, zahrnující to, co bychom dnes nazvali potratem, infanticidou a eutanazií, jsou možné díky rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci Doe v. Dade, které stanoví, že plod nebo novorozenec nezískává práva jako lidská bytost, dokud nedosáhne věku osmnácti měsíců. Pak je tu John Van Dorn, renesanční člověk – vědec, jaderný inženýr, pedagog, olympijský fotbalový trenér, mistr v bridži. Jak Van Dorn, tak Comeaux se pohybují v profesionálních kruzích, kde se věda, federální byrokracie a financování spolu s nadacemi podporujícími výzkum spojují k vytvoření terapeutického státu.
Ukázalo se, že Comeaux a jeho kolegové tajně vypouštěli velké množství těžkého izotopu sodíku do vodovodní sítě ve Felicianě (nikoli však do té ve Fedville). Ironií je, že právě výzkum, který More prováděl ohledně účinků těžkého sodíku na funkci mozkové kůry, vedl Comeauxe k jeho experimentu se změnou lidského chování. Stručně řečeno, účinky těžkého sodíku jsou přesně to, co More, díky své bdělosti vůči těmto příznakům, zjistil u svých pacientů. Když je odhalen, Comeaux upřímně přizná svou odpovědnost, ale vyzývá Morea, aby zkritizoval dobro, kterého bylo experimentem dosaženo.
Co bys na to řekl, Tome… kdybych ti dal kouzelnou hůlku, kterou bys mohl mávnout tamhle [v Baton Rouge a New Orleans], a přes noc bys mohl snížit kriminalitu na ulicích o osmdesát pět procent? … Týrání dětí o osmdesát sedm procent… Sebevraždy teenagerů o devadesát pět procent… Těhotenství teenagerů o osmdesát pět procent…
Přesně to dokázal Comeauxův experiment s krycím názvem „Blue Boy“. Dokonce i LSU má nyní sezóny s dokonalou bilancí vítězství. Zvrat spočívá v tom, že Comeauxův projekt byl realizován tajně a bez řádného povolení ze strachu, že by nebyl schválen.
Dokonalá společnost za cenu ztráty lidskosti
More není schopen argumentovat proti Comeauxovi; odmítá však lukrativní nabídku „připojit se k týmu“ kvůli své instinktivní nedůvěře vůči Blue Boyovi. Jediným hlasem, který se ozývá proti silám reprezentovaným Comeauxem a Van Dornem, je hlas otce Simona Rinalda Smithe, šíleného alkoholického kněze, který vede hospic pro pacienty s AIDS, postižené novorozence, seniory a nevyléčitelně nemocné. Otec Smith není vzorem ctnosti, ale jeho vlastní mládí, kdy obdivoval nacisty a několik brilantních německých psychologů, kteří následně páchali zvěrstva na dětech, ho vedlo k hluboké nedůvěře vůči abstraktním plánům ve prospěch něčeho, čemu se říká lidstvo. Ve skutečnosti vidí otec Smith v politice Fedville počátky holokaustu. „Víte, kam vždy vede něha?“ ptá se. „Do plynové komory.“
Tato slova jsou záměrně šokující; ve skutečnosti mají být formou šokové terapie. To poslední, co chce slyšet jak liberál, tak konzervativec, je, že Amerika je protototalitní stát, navenek prosperující a sofistikovaný, ale uvnitř prohnilý. Stejně jako Tom More, který při vyslechnutí těchto slov pociťuje jak nepříjemný pocit, tak rozpaky, jsme se zla spoluvinní více, než bychom si chtěli připustit. Stejně jako Malcolm Muggeridge je i Percy přesvědčen, že Západ trpí touhou po smrti, odcizením od samotného bytí. „Nakonec si člověk musí vybrat – pokud má tu možnost,“ říká otec Smith. „Vybrat co?“ odpovídá More. „Život nebo smrt. Co jiného?“
Když psychologický člověk nahradí člověka náboženského
Percyho analýza naší kultury je nápadně podobná analýze sociologa Philipa Rieffa. Ve svém průkopnickém díle The Triumph of the Therapeutic Rieff tvrdí, že v postkřesťanské a postfreudovské éře se člověk již neorientuje podle morálních zásad, které tvoří společenství, ale místo toho hledá své vlastní, individuální pohodlí. „Tam, kde kdysi stála rodina a národ, nebo církev a strana,“ píše Rieff, „budou i nemocnice a divadlo, normativní instituce příští kultury. (…) Náboženský člověk se narodil, aby byl spasen; psychologický člověk se narodil, aby byl spokojen.“ Slovy, která se přímo vztahují k materialistickému světu zobrazenému v Percyho beletrii, Rieff pokračuje: „Jelikož jsou jejich sekundární potřeby automaticky uspokojovány, lidé již možná nepotřebují mít něco společného, co by bylo cílem jejich lásky. Organizace lhostejnosti může klidně nahradit organizaci lásky a vytvořit kulturu s nižšími náklady na individuální energii.“
Jak to Percy líčí, Fedville je „organizací lhostejnosti“ maskující se jako „organizace lásky“. Qualitarian Center existuje proto, aby umožnilo kultuře fungovat „s nižšími náklady na individuální energii“. Proto není Comeaux schopen odolat použití „kouzelné hůlky“, a to navzdory skutečnosti, že tato hůlka nevyhnutelně odstraňuje jedinečnou osobnost jedince a snižuje ho na úroveň zvířecího bytí. Reakcí na úzkost ze strany těch, kdo hledají útěchu, je ústup od vysokých morálních nároků, které tvoří lidskou identitu.
Dohoda s ďáblem: pohodlí místo svobody
Rieff se dotýká dalšího významného tématu Percyho díla, když píše: „Soucitné komunity, na rozdíl od sociálních států, existují pouze tam, kde je bohatý symbolický život, sdílený a kladoucí nároky na jedince, a kde existuje tvrdá hranice omezující rozsah tužeb.“ Již ve svých nejranějších publikovaných esejích Percy upozorňoval na úpadek jazyka v naší době. Otec Smith zdůrazňuje tuto ztrátu bohatého symbolického života, když tvrdí, že slova byla v moderním světě „zbavena“ svého významu; když mluvíme o Bohu, světě, člověku, slyšíme pouze zvuky, zbavené své evokativní či denotační síly. Bez jazyka, který je v souladu se zkušeností, nejsme schopni sdílet společný život; upadáme do solipsismu a anarchie. Ale roztříštěná společnost nemůže vydržet navždy. Nakonec budou lidé raději hledat drsný, totalitní řád než chaos. V tomto románu Percy zkoumá témata, která posedla jiného prorockého romanopisce a badatele v oblasti jazyka, George Orwella.
V jistém smyslu román The Thanatos Syndrome představuje typický scénář typu „co by, kdyby“, na jaký jsme zvyklí ze sci-fi. Percyho román je však ve skutečnosti swiftovskou satirou na zneužití vědy. Stejně jako v experimentech „projektantů“ na létajícím ostrově Laputa v Gulliverových cestách je i Blue Boy aplikací abstraktního řešení složitých psychických a morálních problémů. V hlubší rovině román zkoumá dopady faustovské vůle k moci, která charakterizuje modernitu. Jak je možné, že renesanční muži, jako je Faustus, německý psycholog či John Van Dorn, dokážou spojit intelektuální brilantnost a zdánlivý altruismus s nelidskou brutalitou?
Odpověď je v podstatě stejná jako ta, kterou dal Velký inkvizitor v Dostojevského Bratřích Karamazových: je lepší uzavřít dohodu s ďáblem a vyměnit lidskou svobodu se všemi jejími úzkostmi a s ní spojenými povinnostmi za „mír“ regulované společnosti. Zvrat v této dohodě, který ďábel pečlivě tají, spočívá v tom, že snížením člověka na úroveň dobytka se lidé stávají stejně postradatelnými jako dobytek.
V románu The Thanatos Syndrome klade Percy další nepříjemnou otázku: používáme již nyní řešení typu „Blue Boy“ k řešení našich společenských a morálních problémů? Odpověď samozřejmě záleží na každém čtenáři. Román však navzdory všem svým zlověstným implikacím končí tónem opatrné naděje. Naše neurózy a úzkosti, jakkoli se je snažíme vymýtit pomocí knih o sebeléčbě a nejrůznějších utišujících prostředků, jsou svědectvím o naší lidskosti; vypovídají o hříchu, vině, odpovědnosti a podivné, vytrvalé naději na vykoupení.
Gregory Wolfe je šéfredaktorem neziskového nakladatelství Slant Books a zakladatelem literárního čtvrtletníku Image; esej publikována v magazínu Modern Age
° ° °
Walker Percy (1916–1990) je uznávaný americký spisovatel a filozof, představitel moderní jižanské prózy a katolického existencialismu. V Česku však přesto patří mezi autory pro literární fajnšmekry a u širší veřejnosti příliš známý není. Ačkoliv jde v USA o literárního klasika 20. století, do češtiny byly přeloženy pouze dva z jeho šesti románů, a to s velkým časovým odstupem:
Věčný divák (v originále The Moviegoer, česky vyšlo v nakladatelství Prostor v roce 2000) – psychologicko-existenciální román o mladém muži z New Orleans, který utíká před prázdnotou běžného života do světa filmů a prožívá vnitřní krizi.
Láska v troskách (v originále Love in the Ruins, česky vyšlo v nakladatelství Doplněk v roce 2008) – s podtitulem Dobrodružství špatného katolíka krátce před koncem světa, což je satirický, dystopický a silně filozofický román z blízké budoucnosti.
Konzervativní noviny nabízejí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
