Zpomalte. Všímejte si věcí a věnujte jim pozornost. Naučte se pořádně jména lidí, zvířat i věcí, s nimiž žijete, chtějte o nich vědět víc. Odvádějte poctivou práci. Milujte své sousedy. Takové a podobné recepty na dobrý život zanechal ve svých esejích a básních nedávno zemřelý Wendell Berry, farmář, spisovatel a básník z Kentucky, jeden z nejpozoruhodnějších hlasů současné americké literatury…
Jednoho rána minulého jara jsem sem přišel a našel lesní půdu posetou modrými zvonky. V chladných paprscích slunce a mihotavých stínech jarního lesa mne modř těchto květů, jejich elegantní tvar, jejich čerstvá jemná vůně přinutili zastavit se a hledět na ně. Našel jsem v nich potěšení, jaké nedokážu popsat, ale nikdy na ně nezapomenu. Přesto, že už celé roky znám většinu jarních lesních květin, tyto jsem dosud nikdy neviděl ani neznal. Při pohledu na ně jsem pocítil zvláštní pocit ztráty a smutku z toho, že jsem se s nimi nikdy předtím nesetkal. Ale byl jsem nadšený, že je potkávám nyní, že tu vůbec jsou.
Pomyšlení na ty květy bude pro mne navždy spojené s radostným překvapením, že jsem je našel, s pocitem, že svět je požehnaný nad mé chápáním hojněji, než se kdy dozvím. Jaké životy tu ještě objevím a budu se z nich těšit, zítra či za dvacet let? Jaký zázrak se tu objeví ráno po mé smrti? Přesto, že jako člověk jsem zdědil mnoho zla a pravděpodobně mne čekají mnohé ztrát a bolesti, vím, že můj život byl požehnaný každoročním kvetením modrých zvonečků. Jak jsou dokonalé! V jejich přítomnosti cítím pokoru a radost. Kdybych měl k dispozici všechno poznání a všechny metody lidstva, nedokázal bych vytvořit ani jediný takový kvítek, ba ani si jej představit. Ani Šalomoun ve vší své nádheře nebyl tak oděn, jako jeden z nich. Je výsadou a úkolem učně stvoření, aby se se svou představivostí vydával do nepředstavitelného a se svou řečí do nevyslovitelného.
° ° °
Někdy nedokážu přemýšlet v domě, v zahradě či na pokoseném poli. Příliš mi připomínají naše nevydařené lidské dějiny – nevydařené, protože vedli k této lidské přítomnosti, která je tako trpkou zkouškou. A tak se vydám do lesa. Když vejdu pod stromy, zákonitě, téměř rázem, přičemž na tom nemám žádnou zásluhu, věci zapadnou na svoje místo. Vstupuju do pořádku, který vně, v lidských prostorech, neexistuje. Cítím, že můj život zaujal své místo mezi životy – životy stromů, jednoletých bylin, zvířat a ptáků, živých i mrtvých – kteří tvoří a tvořili život země. Jsem méně důležitý, než jsem si myslel, lidstvo je méně důležité, než jsem si myslel. Těší mě to. Moje mysl na mne už nenaléhá, vnímá svou přirozenost, osvobozuje se. Les tu vyrostl ve svém vlastním čase, a tak i já budu žít, trpět, radovat se s umírat ve svém vlastním čase. Neexistuje nic, v co bych mohl důstojně doufat a čeho bych nedosáhl trpělivostí, ne úzkostí. Chci být tak mírumilovný, jako je moje krajina, která nepáchá žádné násilí, ač byla svědkem násilí, které bylo pácháno na ní.
° ° °
Pomyslete na svrchní vrstvu půdy. Ve své pasivitě a dobrotě, v pronikavé energii, rodící se z její mírumilovnosti, připomíná Krista. Roste zkušenostmi, ročními obdobími, které se nad ní vystřídají, tím, co z ní vyroste a opět se do ní vrací, ne ctižádostí nebo agresivitou. Obohacuje jí všechno, co zemře a vstoupí do ní. Uchovává v sobě minulost, ne jako historii či vzpomínku, ale jako bohatství, jako novou možnost. Její plodnost vždy vyrůstá ze smrti a stává se novým příslibem. Smrt je mostem či tunelem, kterým její minulost vstupuje do budoucnosti.
Procházet se po lese, když si člověk při tom uvědomuje jen jeho fyzický rozměr, znamená chodit po něm jako vlastník nebo znalec, jistý si vlastní důležitostí. Ale jít lese a být si vědom jeho časového rozměru, jeho věku a všeho, co vedlo k jeho současnému životu, všeho, co může následovat, znamená cítit se jako blecha v kožichu velkého živého tvora, přičemž rozdíl mezi jeho životem a vašim vlastním je tak velký, že se nedá ani představit. Člověk se ocitá v přítomnosti tajemství. Po všem, co člověk podstoupil, aby se stal moderním, se vrátil pod moc primitivní bázně, pokorným, neschopen slova.
° ° °
Jednoho jasného májového rána, když se řeka rozvodnila, jsme s přítelem narazili na čtyři vlaštovky, kroužící nad vodou, pokrytou křehkými chomáči a chuchvalci mlhy z chladné noci. Koupaly se, nořily se do vody a pokojnou hladinu čeřily jemným šploucháním. Létaly v kruzích nad vodou, jako by se nad ní v smyčkách točilo lano. Později se čtveřice usadila na mrtvé vrbě, nízko nad vodou, a tam se ptáčci sušili a upravovali. Pádlovali jsme až téměř k nim, dokud neuletěli. Byli to čistotní, krásní, jemní ptáci. Jak tam tak seděli a hověli si na sluníčko po studené koupeli, vyzařoval z nich pocit domácí pohody, pokoje ze života v rámci jistého pořádku. My jsme do chodu událostí a potřeb jejich dne nenáleželi, takže si nás nevšímali, dokud nemuseli.
° ° °
Jednoho letního večera jsem seděl a pozoroval, jak se veliká modrošedá volavka spouští z vrcholu kopce do údolí. Snesla se odměřeným, rozvážným tempem, majestátním jako vždy, připomínala hodnostáře scházejícího po schodech. A potom, když byla si v polovině své cesty nad řekou, bez toho, aby změnila rytmus mávání křídel, provedla ve vzduchu otočku. Možná to bylo jen gesto čiré bujarosti, radosti, projev jejího pocitu z krásného večera, z naplněného dne, ze sestupu k domovu. Ještě jednou se pomalu otočila a pak mi uletěla z dohledu, směrem k roklině v údolí. Ten pohyb byl neuvěřitelně krásný, radostný a zároveň majestátní, požehnání večeru, řece i mně. Tak dokonale potvrzoval přítomnost svobodné, ne-lidské radosti ve světě – radosti, ve kterou potřebujeme věřit –, až mně přepadl skeptický impulz zapochybovat, že jsem ji skutečně viděl. Pokud jsem ji totiž skutečně viděl, pomyslel jsem si, bylo by to znamení přítomnosti čehosi božského na zemi.
(Vybráno a upraveno ze sbírky esejů Wendela Berryho „The Long-Legged House“ (1969))
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
