Z vesmíru až do Zábřehu aneb Jak ušetřit za vytápění

Z vesmíru až do Zábřehu aneb Jak ušetřit za vytápění

V osmnácti letech odjel do Ameriky, kde založil stavební firmu. Po návratu se Jan Černý nestačil divit. Jeho firma Honter dnes izoluje Čechům domy materiálem, který začala původně používat americká NASA.

Existují dva účinné způsoby, jak ušetřit na vytápění. Dobrá izolace, nebo kvalitní topný systém. Pakliže dům dobře zaizolujete, jste schopni srazit spotřebu energie o hezkých pár desítek procent; a pokud si pořídíte tepelné čerpadlo, které stojí zhruba stejně jako kvalitní izolace, „pojede“ váš dům oproti normálu na minimum energie.

Většina Čechů na to jde však třetí cestou – místo moderní izolace si pořídí lacinější minerální a skelnou vatu nebo polystyren. Myslí si sice, jak na to vyzráli, ale prostá matematika je usvědčuje z omylu.

U čerpadla je potřeba počítat s větší vstupní investicí, tudíž o něm většina lidí ani neuvažuje – a to i přesto, že nejlépe odpovídá zdravému, šetrnému a ekologickému přístupu k životu a kondici domu. Za třetinovou energii vytopíte celý dům a vzduch proudí skrz, takže stavba nemá šanci zplesnivět či se jinak nezdravě zapařit; jak se poeticky říká, volně dýchá. V létě čerpadlo dům pro změnu krásně ochladí.

Odhadem v 95 až 97 procentech se investoři rozhodnou pro vatu, která je relativně nejlevnější. Relativně proto, že náklady na její výrobu jsou mizivé. V porovnání s prodejní cenou a maržemi je ale tento byznys pro výrobce zlatý důl. S jejími izolačními vlastnostmi už to mnohdy tak slavné být nemusí.

Podobně ale uvažuje drtivá většina populace ve všech aspektech života. Ne nadarmo je Česko rájem pro prodejce všeho šuntu světa – Češi, odkojeni komunismem, totiž patří mezi finančně nepříliš gramotné národy, a tak si z nich obchodníci mohou dělat dobrý den. Zákazníci počítají, počítají, až se přepočítají. Tento handicap se projevuje mnoha způsoby – od počtu exekucí po nákup značkového zboží, které je značkové jenom u nás; zatímco na Západě jde o nejlacinější kusy pro nejchudší obyvatelstvo, u nás za něj dámy a páni vyhazují desetitisíce a myslí si, bůhvíco nekoupili. Tam, kde nemáme, rozhazujeme, a tam, kde je rozumné investovat, šetříme.

Přistihl jsem se při jedné z podobných monetárních demencí nedávno sám. Potřebuji si koupit počítač – pro novináře jedna ze základních potřeb. Většinou to řeším tak, že se snažím najít nějaký nepříliš výkonný model, aby moc nestál, v duchu „na to moje psaní to musí stačit“. Chvilku to běží, ale za pár let notebook přemlouváte, aby se po nástupu do vlaku rozeběhl ze spícího režimu dřív, než budete zase vystupovat. A při zapnutí náročnějšího programu stihnete ještě svačinu a západ Slunce. Nadávám, ale používám ho, dokud aspoň trochu běží. A když nedej bože zapomenu zdrojový kabel, stihnu napsat sotva dva maily a baterka je v háji. A pak zase nanovo.

Místo abych si koupil MacBook, který stojí sice třikrát či čtyřikrát víc, ale je tak kvalitní, že na něm jde psát bez nabíječky dvanáct hodin a s minimálními kapacitními a výkonovými ztrátami jej lze bez problémů používat třeba patnáct let. Za tu dobu si pořídíte tři normální notebooky, a to do toho nepočítám ty nervy. Pokud si spočítáte, co je výhodnější a co vyjde levněji, můžete dojít k překvapivým závěrům. Podobné je to i v případě izolací.

„Když jsem izoloval svůj dům, pořídil jsem si jako většina Čechů vatu. Nevěděl jsem, že by to šlo jinak. Zaizoloval jsem vše podle doporučení a v podkroví se mi začaly objevovat mokré fleky. Pomocí laserového teploměru jsem zjistil, že se lišila teplota na jednotlivých místech stropu. Někde vata sesedla a zvlhla. Vzduch totiž vatou proudí a ten je většinou vlhký,“ popisuje zábřežský podnikatel Petr Melcher, proč se rozhodl při budování svého statku starou chybu neopakovat. „Je to jako se svetrem po babičce. Svetr profoukne, zvlhne, zpotíte se a zmrznete.“ Existuje ale i další možnost, o které přitom z různých důvodů, o kterých bude řeč, lidi ještě tolik nevědí – místo zpoceného svetru si oblečete tričko s membránou, které je sice slabé, ale propustí páry a zůstane suché.

Doma je doma

Psal se rok 2009 a Petru Melcherovi se ozval dávný známý. Jan Černý odešel v 18 letech do Spojených států amerických, kde podnikal ve stavebnictví. Sledoval trendy a viděl, že stavební postupy za oceánem se od těch našich dost podstatně liší. Souvisí to jak s jiným přístupem zákazníků, tak obchodníků. Zatímco v Americe jdou byznysmeni v tomto oboru s dobou, monitorují trh a neustále inovují a dumají nad novinkami a vylepšováním výrobních postupů i služeb zákazníkům, u nás jako by tak trochu zamrzl čas.

Ve Státech se již v 70. letech minulého století objevila novinka v podobě takzvaných polyuretanových pěn. Jako každý špičkový materiál či technologie, například GPS, i tento byl vyvinut pro armádu. Ve vojenském průmyslu a ve vesmírné agentuře NASA pěny sloužily k izolaci nádrží raket, které létaly do vesmíru. Později byl tento izolační materiál uvolněn i do civilního sektoru a začal se používat na střešních krytinách. Tehdy se pěny míchaly v kýblích a smetákem se roztíraly na střechy. Krom toho se v tenkých vrstvách začaly pěnové izolace přidávat do bojlerů, myček, sušiček či ledniček. Dnes se vyrábějí samozřejmě strojově, alespoň ty kvalitní.

Jan Černý se usadil v Chicagu a jako kaž-dý, kdo začínal za velkou louží od nuly a bez znalosti jazyka, se propracovával nahoru postupně. „Bylo mi osmnáct a moje představa byla zkreslená, jako ve filmech to tedy není. Začátky byly brutální, bez peněz, trvalo to, než se člověk vypracoval nahoru a někde na trhu našel skulinu, aby se dokázal zviditelnit a vydobýt si své místo na slunci,“ vzpomíná na dobrodružná léta, kdy dělal vše od uklízení po čištění aut zubním kartáčkem.

Později se dostal do jedné irské firmy jako elektrikář a časem se osamostatnil a otevřel si vlastní podnik. „Raději pracovní místa vytvářím, než obsazuji,“ směje se muž, jenž si stále častěji na stavbách, kde pracoval, všímal i zvláštní pěnové hmoty, kterou aplikovala „komanda“ ve speciálních oblecích s moderní technikou.

Odtud byl už jen krůček ke společnosti Honter Corporation. Zatímco jako zaměstnanec začínal v sedm ráno a končil v šest večer, ale s čistou hlavou, aby uspěl v byznyse, musel výrazně přidat, protože „Amerika nezná víkendy“. „Makal jsem jako čert sedm dní v týdnu dvanáct až patnáct hodin. Tam mají lidi běžně dvě práce. Já jsem dělal jednu poctivě a naplno,“ říká pan Černý, který si všímá i toho, jak se svět poslední dobou mění – a nejen Spojené státy. „Ta zlatá doba, kdy se tam daly vydělat velké peníze, je pryč. Když si to přepočítáte, podobně si vyděláte i doma. A hlavně jste doma. Když jsem se vrátil, málem jsem to tady ani nepoznal,“ dodává s tím, že dnes už by asi za moře nejel.

Uplynulo 17 let a pana Černého napadlo dovézt polyuretanové pěny do Česka. Od té doby mezi oběma zeměmi pendluje. „Kontaktoval jsem pana Melchera, protože jsme se trošku znali už z dřívějška. Je to jeden z mála lidí, kterým můžu věřit, kdo je úspěšný obchodník. Dovezl jsem mu to ukázat a první reakce byla taková, že to nedává smysl a že do toho nejde.“ Nebyl to totiž vůbec snadný úkol. Jen získání souhlasu k převozu chemických látek přes oceán, certifikace sudů, pojištění a povolení v Čechách zabralo několik měsíců a bezesných nocí. 

Ještě těžší ale bylo přesvědčit americké výrobce PUR pěny, aby něčemu takovému dali vůbec zelenou. Dva ze tří největších výrobců se s ním odmítli bavit a třetí se mu vysmál: „Když jsem se tam dovolal, podařilo se mi vyškemrat mobil na šéfa. Řekl mi, že jsem blázen, jestli vím, kolik stojí certifikace a podobně, jaký to je multimilionový byznys a jak já, obyčejný člověk, bych to dělal, i když mám dobrý nápad… Moc tomu nedával, ale přesvědčil jsem ho na schůzku, sedl jsem na letadlo a letěl za nimi do Miami. Pořád se sice smáli, ale dali mi tu možnost.“ A dobře udělali.

 Po zmíněných peripetiích Honter Corporation dovezl do Evropy několik palet. Aby bylo možné pěny aplikovat, musel koupit technologii a poskládat nový stroj na aplikaci PUR pěn. „To se sem dovézt nedá, je tam jiný proud, jiná energie, a jinak se to vyrábí pro Evropu a jinak pro USA,“ vysvětluje byznysmen. Přesvědčit se nechal i Petr Melcher a v roce 2009 založili českou pobočku Honter Company. Pěny už dávno nedováží z USA, ale na základě vlastního laboratorního výzkumu je vyrábí dceřiná firma Honter GmbH v Německu. Produkt se skládá ze dvou chemických složek, jež se plní do dvou typů dvousetlitrových sudů, při smíchání reagují a vytvářejí pěnu.

Honter tedy produkt vyrábí, stejně jako technologie na aplikaci, a k tomu provádí zaškolování. Tím, kdo ale pěnu nakonec aplikuje, jsou partnerské stavební firmy.

Jakmile měla pěna potřebné parametry, vyvstal další úkol – jak vcelku neznámou novinku prodat a přiblížit ji laické a odborné veřejnosti. Zprvu obešli Jan Černý a Petr Melcher různé architekty a projektanty, třeba na výstavách a veletrzích, ale narazili na takzvané „specifikum českého trhu“. „Architekti a vatařské firmy mají trh tak obšancovaný, že přes ně cesta nevede. Investor věří architektovi, ale ten architekt je takový pacholek, že dostává provize. Vždycky řeknou, to je perfektní, to je perfektní, a nenamalují to ani do jednoho baráku,“ všiml si Petr Melcher, který už od začátku věděl, že stavební trh v České republice pro ně nebude procházkou růžovým sadem. Není to tak dlouho, kdy mizeli podnikatelé kvůli stavebním zakázkám neznámo kde. V té době měl už ale pan Melcher na svém statku PUR izolaci a viděl, že úspora tepla je opravdu značná. A pokud to funguje u něj na statku, mělo by to fungovat i obchodně. Lidé se o tom ale musejí dozvědět, uvažovali oba partneři.

Jenže jak se ukázalo, ani to nemusí stačit… „Investoři se o tom dozvědí a jdou se zeptat architekta. A ti jim to buď z lenosti, nebo kvůli jiným motivacím rozmluví a neřeknou jim, jak to funguje. Teď je doba trochu dál a lidi už se o tom dozvídají naštěstí sami. Když totiž lidi staví domy sami, bez architekta, tak se o to zajímají a dělají si nezávislý průzkum,“ vysvětluje Petr Melcher. Jan Černý doplňuje: „Pochopili jsme, že musíme jít jiným směrem. Rozhodli jsme se dělat osvětu, vysvětlit to lidem, aby si o tom udělali sami úsudek. Ale na druhou stranu najít i firmy a ukázat jim to, aby to pochopily a dostaly do povědomí lidí.“

Zákon džungle

Složitá je však i situace co se týče samotných polyuretanových pěn. Společností, jež tento druh izolace poskytují, je na českém trhu zhruba osm desítek, ale kvalita je velmi kolísavá, jemně řečeno. Jak ale tedy může zákazník poznat, jestli dostane materiál, který používá NASA, nebo slátaninu z kýble, která se jako pořádná izolace jenom tváří? „Ten to právě nepozná. Na první pohled to vypadá stejně. Uvidí až za pět let, jestli se mu to v té sprše rozsype. Důležitá je stálost tvaru, smrštitelnost, protože jestli se to smrskne a oddělí od trámů, a naruší se tepelné mosty a začne to vlhnout, bude to stejné jako vata. Takže záleží na kvalitě samotné směsi,“ vysvětluje Jan Černý, kde je zakopaný pes. A záleží nejen na kvalitě směsi a technologii, kterou se pěny aplikují, ale i na způsobu, jakým se to provede.

Jediné, dle čeho může zákazník teoreticky poznat, zda jde o kvalitní materiál, je certifikace kvality. Ovšem česká legislativa je v tomto směru zcela tragikomická a certifikát může udělit kdokoli komukoli, v podstatě i sám sobě! „Dneska je situace taková, že si může každý prohlásit, co chce, stačí prohlášení o shodě. Může to dát nějaký respektovaný úřad, anebo si ho dá sama firma, která to aplikuje. Prohlašuji, že to má takovou a takovou vodivost, a tím to hasne,“ nechápe Jan Černý, který má certifikáty od Technického a zkušebního ústavu stavebního v Praze.

Jako kdyby vám někdo v garáži vyrobil motorku a na vratech podepsal osvědčení, že opravdu brzdí. „Ale to ti lidi neví, jaký je tu bordel,“ vysvětluje Petr Melcher, jaký zákon džungle zde panuje a v čem spočívají ona další místní „specifika“. 

I když je Amerika jako velmoc na ústupu, topí se v bilionových dluzích, infrastruktura chátrá, lidem se daří stále hůře a celkově má svých problémů víc než dost, podnikatelská kultura je zde na zcela jiné úrovni. „Tam lidi opravdu věří, když něco řeknete a něco nabídnete. Ať je to podnikání nebo melouch načerno, slovo platí. Je tam tvrdý, ale férový byznys. Musíte si jít za svým a prosadit se,“ říká Jan Černý. „Tady někde pojedu, koupím pěnu od překupníka, zfalšuji dokumenty a je to. Tam by si to nikdo nedovolil. V Americe firma, která nedá servis, se neudrží na trhu. Tady je to víc v duchu ber, nebo neber, nikdo vám o tom výrobku pořádně nic neřekne a ještě se diví, že se dovolíte na něco zeptat. Člověk si nekupuje jen produkt, ale i podporu a servis.“

Firma, která nemá know-how, prostředky a hlavně čas zdokonalovat své produkty, na tamějším trhu prostě neobstojí. „Pěna se musí vyladit, aby se s ní krásně dělalo, aby fungovala, byla rychlá, rovná…“ říká pan Černý. Zatímco ve Spojených státech jsou polyuretanové pěny hitem a na stavbách převažují, u nás je největší boom teprve čeká. A právě svých zkušeností s tím, jak se to dělá jinde, chce Honter plně využít. Plány má veliké. „Chceme rozjet novou linku na stříkané izolace, začneme vyrábět i pro světové výrobce. Budujeme již nový areál,“ říká Jan Černý, který odhaduje, že PUR pěny v tuto chvíli ukrajují nějaká dvě až tři procenta trhu.

Jednotlivá čísla Šifry si můžete objednat v tištěné i digitální formě v našem eshopu. Stejně jako předplatné. Poštovné a balné je zdarma

Už to se ale vatařům moc nelíbí, a tak založili Asociaci výrobců minerální izolace. A náhodou otevřeli svou kancelář ve stejné budově v Praze, kde má sídlo firma Honter, a ještě k tomu ve vedlejších dveřích. Asociace dala v roce 2016 Honter k soudu za to, že řekl, že jsou pěny lepší než vata. Podle soudního usnesení z loňského roku došlo ke smíru, podle kterého nesmí Honter tyto dvě izolace srovnávat způsobem, jakým tak činil doposud – bez ohledu na správnost či nesprávnost uvedených informací. Nesmí například říkat, že vata vydrží se stejnými vlastnostmi jen deset až patnáct let a pěna po celou životnost budovy…

Pokud se vlastnosti pěn porovnají s izolačními schopnostmi vat, které drží na českém trhu stále monopol – jak vzhledem k neinformovanosti a konzervativismu zákazníků, tak kvůli dlouhým prstům vatařské lobby –, vyjdou zajímavé výsledky. Narazil jsem například na studii, kterou v roce 2006 provedly Národní laboratoře Oak Ridge, jež spadají pod americké ministerstvo energetiky. Výzkumníci porovnávali tepelný odpor u skelné vaty, stříkané polyuretanové pěny s nízkou hustotou a stříkané polyuretanové pěny s vysokou hustotou. Výsledek? Vata vykazovala 50 % tepelného odporu proti pronikání tepla skrz izolaci, měřeného přístrojem na měření tepelného toku, pěna s nízkou hustotou a otevřenými buňkami instalovaná pod střešní opláštění okolo 64 % a pěna s vysokou hustotou okolo 70 %.

Jestli život v Americe Janu Černému něco dal, pak je to snaha posouvat se neustále dopředu a překonávat staré zajeté myšlení. To se někdy ukazuje možná jako těžší cesta, než byla cesta izolačních pěn, které kdysi začala používat americká NASA a kterými on dnes izoluje domy v Česku, do vesmíru.

Tento článek vyšel v Šifře č. 4/2019, kterou si můžete objednat v tištěné či digitální formě, stejně jako předplatné.

Příspěvek Z vesmíru až do Zábřehu aneb Jak ušetřit za vytápění pochází z Časopis Šifra




Loading…