To, kolik která vláda dává peněz na podporu sportu, se sice časem na úspěších sportovců její země projevit může, rozhodně ne však v horizontu jednoho až čtyř let.
Když v lednu loňského roku získali čeští hokejoví junioři na mistrovství světa v Kanadě stříbrné medaile, napsal tehdejší mluvčí české vlády Václav Smolka na svém twittwerovém účtu komentář: „Hokejové medaile za 4 roky vlády Andreje Babiše: 0, hokejové medaile za rok vlády Petra Fialy: 3“ (viz odkaz zde). Kromě stříbra naší dvacítky totiž získal český hokej v roce 2022, tedy během prvního roku vládnutí Fialova kabinetu, i bronzové medaile na mužském a ženském šampionátu.
Těžko říci, kolik nadšených komentářů pro Petra Fialu a naopak zdrcujících pro Andreje Babiše by pan Smolka napsal na svém twitterovém účtu po letošním triumfu našich hokejistů na mistrovství světa v Praze a Ostravě, pokud by mluvčím vlády zůstal (v lednu 2024 ho na této pozici nahradila Lucie Ješátková). Mnohem horší by pro něj naopak bylo, kdyby měl v těchto dnech srovnávat počty medailí, získaných během vládnutí obou premiérů na olympijských hrách.
Zatímco totiž na předchozích letních olympijských hrách v Tokiu, konaných v době, kdy byl ještě premiérem Andrej Babiš, získala Česká republika medailí jedenáct, na dnes končící olympiádě v Paříži jich má na kontě pouze pět (pokud se tedy nestane sportovní zázrak a naši bilanci dnes ještě mírně nevylepší moderní pětibojařka Hlaváčková nebo některá z našich maratónských běžkyň). A i srovnání posledních zimních olympiád vychází jednoznačně lépe pro expremiéra Babiše: zatímco v roce 2018 v korejském Pchjongčchangu jsme získali 7 medailí, v roce 2022 v čínském Pekingu pouze dvě…
Věřím tomu, že převážná většina čtenářů si nepřečetla jenom titulek mého dnešního blogu a nebude mi v diskusi spílat, že nesmyslně tahám politiku do sportu a že na podporu Babišova ANO používám takto nesmyslné argumenty. Samozřejmě, že ohledně počtu získaných medailí (ať už na olympiádách či na hokejových šampionátech) nevidím žádnou souvislost s tím, kdo v naší zemi momentálně vládne. To, kolik která vláda dává peněz na podporu sportu, se sice časem na úspěších sportovců na mezinárodních soutěžích projevit může, rozhodně ne však v horizontu jednoho až čtyř let.
Proto se rovněž domnívám, že pro Martina Fuksu, Josefa Dostála, Kateřinu Siniakovou či Nikolu Ogrodníkovou není z hlediska jejich dosažených úspěchů podstatné, kdo zrovna sedí ve Strakově akademii či na Pražském hradě, a pro zisk jejich olympijských medailí byly pro ně podstatné především poctivost v tréninku, umění správně vyladit formu na vrchol sezóny, trocha toho sportovního štěstí a v neposlední řadě i zdraví a psychická odolnost. K čemuž jim těžko pomůže premiér, prezident či kterýkoliv jiný politik.
P. S. Někdy možná premiér k zisku mediale pro jeho zemi nějakým způsobem pomoci může. Když totiž na letošní olympiádě rumunská sportovní gymnastka Barbosuová přišla po dodatečném protestu výpravy USA o bronzovou medaili za cvičení v prostných, rumunský premiér na protest proti tomuto kontroverznímu rozhodnutí oznámil, že ruší svou plánovanou účast na slavnostním zakončení her (viz odkaz zde). Nakonec je však vše jinak a po včerejším rozhodnutí sportovního arbitrážního soudu CAS získá bronz nikoliv americká, ale rumunská gymnastka.
