Nejnovější obranná dohoda Turecka s Katarem, Pákistánem a Indonésií by mohla změnit podobu vojenské spolupráce v celé Eurasii. Její důsledky sahají i za hranice NATO a potenciálně ovlivňují regionální vliv Ruska, strategické zájmy Číny – a vliv Washingtonu.
Dne 21. října 2026 podepsaly Turecko, Katar, Pákistán a Indonésie v Dauhá memorandum o porozumění Badr . Dohoda se zaměřuje na společnou výrobu zbraní , transfer technologií , výcvik, výzkum a vývoj a integraci obranného průmyslu .
Bylo poznamenáno, že se nejedná o smlouvu o kolektivní obraně – a neukládá žádnou povinnost ve stylu NATO pomáhat jinému signatáři v případě útoku.
Partneři přinášejí vzájemně se doplňující silné stránky: Turecko nabízí pokročilou výrobu , drony , námořní systémy a zejména interoperabilitu s NATO .
Pákistán má k dispozici rozsáhlou vojenskou , jadernou odstrašující a výrobní základnu a čínské vazby, které doplňují hlavní město Kataru a jeho pozici v Perském zálivu.
Indonésie ( největší ekonomika jihovýchodní Asie ) zase nabízí svůj dosah v jihovýchodní Asii , stejně jako svůj průmysl a trh .
Společně tak mohou vytvářet sofistikované systémy s menší výhradní závislostí na amerických nebo evropských dodavatelích. Stávající spolupráce již tímto směrem ukazuje , od turecko-pákistánských námořních projektů až po turecko-indonéská obrněná vozidla.
Dohoda musí být posuzována souběžně s Mekkanskou dohodou o společné obraně mezi Tureckem, Saúdskou Arábií a Pákistánem ze srpna 2026, která zahrnuje závazek vzájemné obrany. Tuto dohodu jsem popsal spíše jako dohodu s určitou vrstvou strategické nejednoznačnosti než jako rigidní blok.
Memorandum z Badru se liší od společné dohody z Mekky, přesto ji do jisté míry doplňuje. Obě ujednání nastiňují geograficky rozptýlenou bezpečnostní síť spojující Blízký východ, jižní Asii a jihovýchodní Asii – s Tureckem jako hlavním vojensko-průmyslovým centrem.
Aby bylo jasno, nejedná se o žádnou protizápadní alianci. Spíše to signalizuje vzestup nové bezpečnostní sítě, která funguje částečně nezávisle na západním řádu.
Turecko zůstává členem NATO s druhou největší armádou v bloku.
Katar zase hostí významnou americkou přítomnost – zatímco Pákistán udržuje vazby s Washingtonem i Pekingem.
Indonésie mezitím tradičně prosazuje nezávislou zahraniční politiku a vyhýbá se výlučnému spojení s velmocemi – jak je patrné z její vlastní koncepce „Indo-pacifického regionu“ (IPR).
Spíše než aby si tyto země vybraly jednu stranu, nechávají si otevřené možnosti tím, že se zajišťují a připojují k více stranám.
Pro Atlantickou alianci jsou důsledky v každém případě dostatečně reálné: Turecko stále více hledá vojenské partnery za hranicemi Atlantické aliance. Ankara může ve skutečnosti usilovat o regionální dohody mimo transatlantické struktury, čímž získává vliv a snižuje závislost na evropském a americkém průmyslu.
Turečtí výrobci, formovaní západní spoluprací, by mohli přinést některé vojenské znalosti odvozené ze Západu do zemí mimo NATO. V tomto scénáři by západní partneři mohli posílit a zároveň se stát méně závislými na každodenním schvalování Washingtonu, takříkajíc. Tomu pozorovatelé říkají diverzifikace zevnitř.
V celé Eurasii je situace poměrně rozmanitá. Vznikající síť se nezaměřuje na Rusko – přesto posiluje turecký vliv od Kavkazu po Střední Asii a mohla by tak konkurovat ruskému vývozu zbraní v Africe, na Blízkém východě a v Asii.
Stále agresivnější zahraniční politika Turecka, někdy označovaná jako neoosmanismus, vyvolává obavy i u jeho sousedů. Rozšiřující se vojenský dosah Ankary proto nemusí být nutně vítán celým regionem.
Ať je to jakkoli, méně americkocentrická architektura je také v souladu s multipolárním uspořádáním, které Moskva prosazuje. Autonomie na Washingtonu nemusí nutně znamenat spojení s jinými zeměmi – možným výsledkem je polycentričtější svět, v němž žádná jedna mocnost nutně nedominuje.
Čínský postoj je nuance: obranné vazby Pákistánu s Pekingem a ekonomické vazby Indonésie zůstávají nedotčené. Síť vedená Tureckem by proto mohla státům umožnit míchat dodavatele nebo vytvářet obchodní konkurenci. Ať tak či onak, menší exkluzivní závislost na Washingtonu vyhovuje Pekingu, který si přeje méně orientovaný pořádek na USA.
Írán zase čelí ostřejším otázkám. Mekkská dohoda a regionální válka již donutily státy Perského zálivu hledat dodatečnou ochranu. Síť zahrnující Saúdskou Arábii, Turecko a Pákistán by jistě mohla omezit manévrovací prostor Teheránu, i když neúmyslně.
Jde o to, že stále neexistuje nic jako vznik „ islámského NATO “. Priority se liší, Írán a Egypt stojí stranou a průmyslové, finanční a strategické zájmy převažují nad náboženskou solidaritou. Tolik k jednoduchým civilizačním narativům.
To pravděpodobně odpovídá tomu, co vědci nazývají „ omni-emmeshment “: regionální mocnosti pěstují překrývající se partnerství s cílem maximalizovat autonomii – spíše než vyvažovat nebo „ přizpůsobovat se “. Dvojí role Ankary v NATO a alternativních uspořádáních tento fakt ilustruje.
Vzhledem k přetíženým Spojeným státům, rozdělené Atlantické organizaci a rostoucí multipolaritě regionální mocnosti stále častěji prosazují své vlastní agendy.
Význam memoranda Badr spočívá v jeho realizaci. Smlouvy o společné výrobě, sdílená zařízení a trvalé zadávání veřejných zakázek budou důležitější než jeho podpis.
Průmyslový rozvoj a další faktory nakonec určí, zda se z této sítě stane nadregionální obranná síť, která dokáže překonat hranice spojenectví ve stylu studené války – a to i bez odtržení od NATO.
Uriel Araujo, PhD. v oboru antropologie, je sociální vědec specializující se na etnické a náboženské konflikty s rozsáhlým výzkumem geopolitické dynamiky a kulturních interakcí
