napsal Leo K.
Kvarteto Tomáš Petříček, Mikuláš Peksa, Tomáš Mígl, Jakub Kovařík & fans uveřejnili 17. října Manifest Progresivní Česko. Zkrácenou verzi, nicméně shrnující vše podstatné, si můžete přečíst v následujících čtyřech kurzívních odstavcích.
Česká společnost se nachází na křižovatce. V příštím roce nás čekají parlamentní volby, které prozatím nepřináší dobré vyhlídky. Na jedné straně křižovatky stojí strany vládní koalice, které zklamaly řadu z nás, kteří s obavami sledovali nezodpovědné jednání Andreje Babiše a jeho vlády. S blížícím se koncem jejich mandátu můžeme říct, že současná vláda nepřinesla slibovanou změnu. Nejenže selhala v modernizaci této země, ale svou politikou kompromisů, škrtů a polovičních řešení přispěla ke zhoršení životní úrovně a kupní síly Češek a Čechů, kteří ztratili víru v to, že se jejich život přiblíží standardům západní Evropy. Na druhé straně křižovatky stojí opoziční strany, které rovněž selhaly ve své roli.[…]
…Z této křižovatky však vede ještě jedna, třetí cesta. Je to cesta pro ty z nás, kteří nechtějí pokračování této vlády, ale také si nepřejí vládu současné parlamentní opozice. Je to cesta pro ty z nás, kteří vidí Česko jako moderní a sebevědomou zemi, která umožní prosperovat každému, nehledě na to, odkud pochází, čemu se věnuje, nebo kým se chce stát. Je to cesta pro ty z nás, kteří chtějí vrátit mladé generaci naději, že jejich život bude lepší, bezpečnější a zdravější než život jejich rodičů. […]
…Tuto cestu můžeme připravit jedině společnými silami a musíme se do ní zapojit všichni, kdo se nebojíme pokroku a zásadních reforem. Je to cesta plná proměnných, kde nejsou žádné zkratky. Nepřinese nutně okamžité výsledky a bude na ní neustále co zlepšovat. Jsme ale přesvědčeni, že je tato cesta nevyhnutelná, protože stojíme před mnoha úkoly, které budou rozhodovat o budoucnosti české i evropské společnosti a my těmto úkolům musíme vyjít vstříc a přestat strkat hlavu do písku. […]
…My, signatáři této výzvy, zástupkyně a zástupci politických stran a občanské společnosti, občanky a občané této země, nechceme nadále přihlížet, jak nejvyšší politická reprezentace přešlapuje na místě. Voláme po spojení progresivních sil v české politice s cílem vytvořit alternativní blok k bloku vládnímu a opozičnímu. Apelujeme na nevládní a neziskové organizace a osobnosti veřejného života, aby s námi spojily síly a přispěly k přípravě ambiciózního plánu reforem, které povedou ke spravedlivější, prosperující a moderní společnosti. Voláme po širokém dialogu napříč celým Českem, který nebude jen show pro zesměšnění protivníka, ale skutečnou občanskou platformou, která pomůže překlenout propasti v naší společnosti a navrátit důvěru v politiku.
Něco tak zoufalého, aby pohledal s lucernou v pravé poledne. Takto uvažují děti: Posedíme, pokecáme (a třeba i popijeme) a vytvoříme občanskou platformu…dokud nepřijde někdo připravený, kdo nám rozšlape naše pracně splácané bábovičky a…chopí se vlády.
Jakoby se to už desetkrát, stokrát, tisíckrát nestalo. Především – progresivní Česko – čeho se má ta progrese týkat? Chcete li budovat stát, musíte ho založit na tisíckrát prověřených pevných hodnotách a nedopustit jejich relativizaci. Progrese současnosti spočívá v zavržení evoluce rodiny, společnosti i státu. Aktuální progresivisté říkají, že to či ono nepatří do 21. století, není staletou evolucí lidské pospolitosti a je venkoncem pouhou konvencí a že nová doba si žádá progresivistické myšlenky. Mám velmi silné podezření, že takovéto „myšlení“ je pouhým klišé.
Že „nová doba“ je pokus znevěrohodnotit politiku jako způsob vedení společnosti.
Že progrese založená na rozdělování společnosti a na znevěrohodňování biologických atributů je falešnou cestou. Genderová hypotéza už narazila ve sportu (transženy v ženských disciplinách) i v běžném životě (transženy na ženských toaletách). Je pohlaví jenom genderová konvence? Když si jedinec nemůže být jistý svým genderem – jaký pokrok (což je české slovo pro progresi) to s sebou nese?
V článku Osobnost nebo karikatura jsem napsal (mimo jiné):
…snaha po vnějších stránkách individualismu není ničím jiným než hledáním vlastní identity, které zpravidla končí vytvořením skupiny stejně smýšlejících individuí zastávajících společné, kolektivní hodnoty. Je to jednoduší – vždyť sdělená starost je poloviční. Ty skutečné individualisty pak poznáte, že zastávají ve skupinách disentní role. Soustředěním se pouze na sebe a vlastní cíle se snaží „přežít“ svůj současný stav ale postupně se stávají cizinci ve svých vlastních skupinách. Nejhorším možným výsledkem je stav, kdy se od své původní komunity oddělí a zároveň se nedokážou včlenit do nové skupiny. To může způsobit vážné psychické problémy a narušené sebehodnocení a velmi snadno eskalovat do patologického chování. Viz vyloučení z kmene v primitivních společenstvích. Proto je individualismus nebezpečným nástrojem schopným rozbít i jinak velmi stabilní společnost.
Příkladem může být výpověď Olgy Hepnarové: „Cítila jsem se jako kus kamene, se kterým si kdekdo pohazuje… Ráno jsem vstávala již se strachem, co zase toho dne zažiji a co kdo proti mně bude mít. Pak jsem šla do školy, strašně nerada a s obavami, které se vždy vyplnily… Přeměna společnosti na různorodou množinu skupin stejně smýšlejících individuí s sebou nese i další riziko. Brání vytvoření legitimní většiny skutečné občanské společnosti, která může demokraticky měnit zákony a cíle celé společnosti. Stačí se podívat na volební lístky, kolik různorodých skupin se hlásí o nějakou moc, o možnost něco legitimně změnit. Všechny tyto skupiny mají chráněný statut legitimní menšiny s vizí emancipovat se. Svobodně vyhlásit vlastní cíle, jejichž přesah do společnosti se nediskutuje, protože nejvyšší hodnotou je přece „svoboda.“ Takto roztříštěná společnost účinně brání vytvoření většiny. Většiny, která teprve by mohla ten záměr uskutečnit. Typicky například Bohumínské usnesení ze 27. sjezdu České strany sociálně demokratické. Na tomto příkladu je názorně vidět jak se podařilo„loutkařům“ zmrvit demokracii, kdy uražená ješitnost je víc než prospěch společnosti.
Stovky skupin se vydělilo ze společnosti, která vydechla otázkou: „Jak to?“ Intelektuálové reagovali obdobně. Podlehli představě, že diferenciace společnosti do specializovaných sektorů je nezvratitelný proces, kterému je nutné roli humanitních věd přizpůsobit. Humanitní disciplíny byly modelem užívání rozumu, který podřizuje racionalitu představě o celku společnosti. Mají na tuto roli rezignovat a postavení veřejných intelektuálů obětovat výchově studentů ke specializaci na efektivní komunikaci s vybraným specializovaným sektorem? A tak najednou vynakládáme nemalé prostředky a lidský potenciál na Queer studia, která představují mezioborovou vědní a studijní disciplínu, jejímž středem zájmu je sexuální orientace a genderová identita(!)
Zdá se, že pomalu vítězí názor, že mobilní telefony závažně snižují pozornost. Případ, kdy jedinec přechází silnici a „čučí“ do mobilu není akcí ve prospěch skupiny „Vraťme cesty chodcům!“ ale krajním případem nezodpovědnosti. Není to sice jenom mobilní telefon, jsou to všechny přístroje, na kterých lze zobrazit internetový obsah, ale mobily jsou asi na prvním místě.
Vina je i v rodině, kdy rodiče kupují svým dětem místo kostek na skládání, které podněcují fantazii a udržují pozornost, tablety. Již od tří let.
Proč vadí Tik-tok? Video, pohnete prstem a další video a tak pořád dál a najednou je o hodinu víc. S nulovou přidanou hodnotou. Nadvýroba informací vede k nouzi o pozornost… čím více informací, tím větší nouze o pozornost. A za těchto okolností je obtížné použít kritické myšlení jako pečlivé a uvážlivé rozhodnutí o tom, zda nějaké tvrzení přijmeme, odmítneme, nebo se o něm zřekneme úsudku. Kdo nebo jaká instituce má dost autority k tomu, stanovit rozdíl mezi relevantními a irelevantními informacemi? Vláda nám předhodila Otakara Foltýna. A někdo zase věří jenom tištěným novinám. Schopnost udržet pozornost na určitý podnět, nenechat se rozptýlit, je důležitá nejenom při učení nebo při řízení motorového vozidla, ale také při posuzování relevantnosti informací. Boj o kontrolu kritérií, podle nichž veřejnost směřuje svou pozornost, je základní formou politického soupeření.
Když nakládáme s pozorností tak jak je to u nás v politice běžné, tak se nedivte, že nám budou vládnout pořád stejní. Ještě zbývá odpovědět na otázku, kdo jsou ti loutkaři, kteří nám vnucují hru o progresivistické demokracii…
