Průzkumy ukazují, že 89 % lidí používá mobily při setkáních s přáteli, což zhoršuje kvalitu rozhovorů a vede k pravidlu „tří“ (dotknout se telefonu až po zapojení tří osob). Teenageři i dospělí často upřednostňují online interakci před živým kontaktem, přičemž se obávají zranitelnosti a osamělosti; výzkum ukázal, že lidé raději snesou mírný elektrický šok, než by zůstali 15 minut sami se svými myšlenkami.
Určitě pociťujete, jak moderní technologie ovládají náš život: stačilo pouhých pár let – a už si jen stěží dokážeme představit svůj den bez gadgetů a internetu. Živá komunikace se stává vzácností a my se stále hlouběji noříme do virtuálního světa. Nabízíme vám zamyslet se nad tímto trendem a seznámit se s článkem profesorky Shery Turkle.
Studenti mi nedávno svěřili, že umět se zároveň dívat do očí svému protějšku a přitom nenápadně psát zprávu do telefonu, to zvládají už přinejmenším od školních lavic. A dnes je to už téměř samozřejmost: trávit čas s přáteli a přitom být virtuálně přítomni někde jinde.
Letošní výzkumy ukázaly, že 89 % respondentů používalo své mobilní telefony během posledního setkání s přáteli a 82 % z nich se domnívá, že právě kvůli telefonům se rozhovor nedařil.
Co se tedy děje s komunikací tváří v tvář? Proč lidé nyní dávají přednost psaní si na internetu před živým rozhovorem?
Studenti mi vyprávěli o takzvaném pravidle tří: během rozhovoru ve skupině 5–6 lidí se telefonu nedotýkat, dokud se do dialogu zapojují alespoň 3 osoby. Tímto způsobem se do rozhovoru střídavě zapojují jedni, pak druzí, a každý tak má možnost zdvořile „ponořit se“ do svého telefonu. Můžete být tam, kde chcete, nemusíte se nudit, a pokud se rozhovor stane nudným, hned si najdete někoho, s kým si popovídat online.
Existují však i opačné příklady, kdy se mladí lidé sami obávají nedostatku živé komunikace. Jeden patnáctiletý teenager se se mnou podělil o svůj příběh: jednou s otcem během večeře o něčem diskutovali a otec se rozhodl podpořit své argumenty fakty, přičemž vytáhl telefon. „Přestaň googlit, tati, já si s tebou prostě chci popovídat!“ – namítl syn otci.
Pokračujte ve sledování svých obrazovek. A svět bude i nadále řízen těmi, které nevidíte.
Zvykli jsme si být neustále v kontaktu a naučili jsme se v případě potřeby z rozhovoru vycouvat – zejména z nepředvídatelných rozhovorů, které nás činí zranitelnými, vyžadují od nás, abychom přemýšleli a přicházeli s nápady. Právě během takových rozhovorů, kdy vnímáme tón a emoce svého partnera a navazujeme s ním oční kontakt, skutečně komunikujeme. Samozřejmě se můžeme snažit více komunikovat osobně, ale trend je jasný: v současné době dáváme přednost telefonům.
Problémy s komunikací začínají už v mládí. Všimli jste si, jak komunikuje dnešní mladá generace? Každý má nos zabořený do svého telefonu a panuje naprosté ticho. Nejednou se na mě obrátili přátelé, kteří pracují jako učitelé ve školách, a jsou tímto problémem velmi znepokojeni: co s tím lze dělat? Jak naučit děti komunikovat? Stává se z toho děsivý trend.
Psycholožka Yalda Yulsová provedla v roce 2014 v dětském táboře výzkum týkající se závislosti dětí na elektronických zařízeních. Výsledky ukázaly, že již po 5 dnech bez telefonů a tabletů dokázaly děti lépe rozpoznávat emoce herců ve videoklipech než děti z kontrolní skupiny. Bez neustálého rozptylování elektronickými zařízeními se dětem díky komunikaci a diskusím mnohem snáze podařilo vcítit se do situace druhých a popsat tyto pocity.
Problém spočívá také v tom, že neumíme být sami se sebou a bojíme se osamělosti. Výzkum psychologů z Univerzity ve Virginii demonstroval schopnost současné generace snášet samotu následujícím způsobem: lidé byli požádáni, aby si sedli do křesla, zůstali 15 minut o samotě se svými myšlenkami bez knih a elektronických zařízení a přitom neusnuli. Většina účastníků experimentu raději podstoupila mírný elektrický šok, jen aby nemusela zůstat sama se svými myšlenkami.
Samozřejmě není nic špatného na tom, když si z nudy sáhneme na telefon. Ale právě v samotě se učíme soustředit se, naslouchat sami sobě a dělat si plány. Je to nezbytné, neměli bychom se bát zůstat sami se sebou.
Naše telefony už nejsou jen doplňky, ale psychologicky silná zařízení, která mění náš život i nás samotné. A jsme zcela schopni nechat svůj telefon na hodinu či dvě v jiné místnosti a věnovat čas blízkým a přátelům. I v práci je někdy docela příjemné a užitečné popovídat si s kolegy, navíc týmový duch zvyšuje produktivitu práce.
Jedna kolegyně mi prozradila ještě jednu zajímavou věc, kterou nazývá „pravidlo 7 minut“. Dejte si 7 minut na to, abyste vyslechli svého partnera v rozhovoru a prostě sledovali, jak se dialog vyvíjí, než se začnete rozptylovat telefonem nebo něčím podobným. Jak však přiznala, velmi často jí dochází trpělivost a ruka se jí sama táhne k mobilu, aby zkontrolovala nějakou aplikaci.
Podle psychologů Howarda Gardnera a Katie Davisové je takové chování typické pro „generaci aplikací“, která vyrostla s telefony v rukou. Jsou netrpěliví a od světa očekávají okamžitou odpověď, stejně jako to dělají jejich smartphony. Živá lidská komunikace však není souborem algoritmů, ale jedinečným jevem, který nelze ničím nahradit.
Dalším krokem, který stojí za to učinit, je obnovit živé, skutečné rozhovory s vašimi přáteli a okolím a přestat se na svět dívat jako na obří aplikaci.
Nastal čas si přiznat: používání technologií, kvůli kterým jsme se stali velmi zranitelnými, může mít velmi vážné důsledky. Nezapomínejme, že jsme jedinečná stvoření přírody, která disponují neuvěřitelně složitou psychologií a zasloužíme si skutečné, upřímné a uvolněné rozhovory a diskuse tváří v tvář. [zdroj]
Co se stane s vaším mozkem, když na tři dny odložíte mobil? Dejte mi tu odměnu!
