LUBOMÍR VYLÍČIL
V posledních zhruba čtrnácti dnech to začíná vypadat, jako by někde v horních patrech Evropské únie zazvonil budík. Najednou a bez předchozího varování, začali někteří vrcholní politikové pronášet o Evropě slova, dříve neslýchaná. Z řady médií náhle zaznívají věty a výrazy nezvykle kritické, varovné a burcující. Jako by perspektivu naší Únie, kráčející dosud od jednoho úspěchu k druhému, začaly zahalovat nějaké temné mraky.
První výkop učinil, už v půlce září, Mario Draghi. Tenhle ostřílený harcovník všemožných, nadnárodních funkcí, bývalý italský premiér a někdejší šéf Evropské centrální banky byl před časem Evropskou komisí požádán, aby vypracoval zprávu o stavu EU. Učinil tak už na jaře, ale jeho rozsáhlý report byl (zcela účelově) zveřejněný až po evropských volbách. Proč, to je po jeho prolistování zřejmé. Draghi ve svém mnohasetstránkovém díle varuje, že Evropská unie ztrácí schopnost konkurovat svým rivalům. Musí více investovat, dokončit jednotný trh, omezit byrokracii… A taky snížit vysoké ceny energií. Pokud se fungování Unie radikálně nezmění, tak ji podle Draghiho: „čeká pomalá agonie.”
Počátkem října se přidal i francouzský president Emanuel Macron. V rámci jednoho z panelů tak zvaného Berlínského globálního dialogu prohlásil: že „… myšlení členských států EU se musí urychleně změnit, aby mohl blok čelit konkurenci USA a Číny.” Podle Macrona EU zaostává kvůli nadměrné regulaci a nedostatečným investicím. Francouzský president pak důrazně a nedvojsmyslně varoval, že: „…unie může být do dvou tří let mrtvá, pokud nezmění své směřování.”
A že do třetice bývá všeho dobrého, tak se ke kritikům současné cesty EU včera připojil i Enrico Letta. Vysoce postavený eurokrat, referent EU pro jednotný trh, bývalý italský premiér a předseda Institutu Jacquese Delorse. Ten byl ještě razantnější. V projevu na ekonomickém fóru v Bruselu, si nebral servítky: „Hospodářský úpadek Evropy je přirozeným důsledkem jejích vlastních rozhodnutí”.
Také vás napadají slova, jako že „no konečně”? Že už jim to začíná docházet? Že pozdě, ale přece? Tak pozor, brzděte! Pomalu s tím optimismem. Oni totiž, všichni tři zmínění činovníci, po tomhletom, v zásadě realistickém „A” vyřkli taky „B”. Nastínili, jak by se měla, podle jejich názoru, ta záchranná odbočka, ze současné Unijní trajektorie, mířící do zdi, technicky a organizačně provést. Co by tedy měla EU sofort učinit, aby se stala opět dynamickou, konkurenceschopnou a prosperující. A to je vám sado maso…
Draghi navrhuje, ve zkratce, společné, celoevroopské půjčky, konec práva veta a sázku na obnovitelné zdroje. A na co že bychom si měli všichni „společně a celoevropsky” půjčit? Bez možnosti některých kverulantských států, do toho hodit svým vetem vidle? No přece na rychlé dokončení transformace k bezuhlíkové budoucnosti, na zvýšení investic do nabíjecí infrastruktury pro elektromobily a na dokončení evropského dodavatelského řetězce jejich výroby – od těžby surovin přes výrobu baterií až po finální produkt.
Macron to vidí podobně. Evropa podle něj zaostává za Spojenými státy a Čínou v klíčových oblastech, jako je změna klimatu, umělá inteligence, obrana a bezpečnost. A to se musí co nejrychleji napravit. Jak? Velikým, převelikým investováním přece! Pochopitelně že na dluh. No a že tak máme učinit společně, jednotně a bez obtěžujících hlasů východních malověrných, s těmi jejich vety, to se rozumí samo sebou.
Enrico Letta jim přizvukuje. Čelíme prý, podle něj, „mimořádným výzvám: změně klimatu, digitální revoluci a transformaci našeho sociálně-ekonomického modelu a směřujeme k ekologické a digitální budoucnosti”. Takže, jak na to? Sjednotit evropské finance. Jinými slovy – jedna centrální banka, společné dluhy. Dále společný, jednotný energetický trh. Což jsme si už v praxi nazkoušeli. A moc se nám to osvědčilo. V roce 2020, když naše elektrárny zachraňovaly „zelené” Německo a za to jsme si u nich, v Lipsku, mohli zakoupit naši elektřinu za jejich ceny. O zatížení transferu toho „pokrokového” amerického LNG, z německého přístavu k nám, speciální, mastnou daní, ani nemluvě.
Velice důležité je také, podle Letty, „opustit nacionalistický protekcionismus” a rozhodnout se pro „otevřenost na evropské úrovni”. To už ovšem máme, tady v Česku, taky dobře nacvičeno. Tady je dávno otevřeno. Totálně. Všechny naše banky patří zahraničním matkám, německo-rakouzské obchodní řetězce zcela dominují tuzemskému trhu a společnými silami vyvádějí všechen zisk, hladce a spolehlivě, do starých zemí Unie.
A s naší, všeobecně oblíbenou, Fialovou vládou, si jistě dobře stojíme i v dalším, pro budoucnost EU důležitém kriteriu. Podle Letty totiž: „Každá země, která se chce účastnit jednotného trhu, musí dodržovat první kodaňské kritérium , které zahrnuje zásady jako demokracie, právní stát, lidská práva a respektování menšin.” Před takovou zemí totiž, jak je všeobecně známo, padá Čína na zadek….
Tak to vidíte. Do lodi teče voda? Chce to víc vody! Tihle vrcholoví, Unijní kašpaři, se nic nového nenaučili a, bohužel, také nic starého nezapomněli. To byl také jediný důvod, proč tohle jejich náhlé a nečekané „probuzení” vůbec zmiňovat. Abychom měli jasno. Že s těmito lidmi (a jejich tuzemskými slouhy) je jakákoli změna vyloučena a záchrana upadající Evropy zhola nemožná.
The post Že by jim to už docházelo? first appeared on Pravý prostor.
