Matylda Toskánská (1046–1115) byla jednou z nejmocnějších žen své doby. Ačkoli byla dvakrát provdána, obě manželství byla spíše formální. Jako toskánská markraběnka sehrála klíčovou roli v boji o investituru mezi římským císařem Jindřichem IV. a papežem Řehořem VII., jehož byla spojenkyní. Vedle hluboké náboženské pokory se vyznačovala i živým zájmem o vědu. Pohodlně se usaďte – jdeme na to.
Foto: Matylda Toskánská s opatem Hugem z Cluny a císařem Jindřichem IV | Wikimedia Commons / Public domain
Narodila se v Itálii kolem roku 1046 do vlivné lombardské rodiny – jejím otcem byl toskánský markrabě Bonifác III. a matkou Beatrix Bardská, dcera hornolotrinského vévody Fridricha II. Od nejmladšího dítěte, a navíc dcery, se tehdy příliš nečekalo. Osud však rozhodl jinak: Matylda během několika let přišla o otce, bratra i sestru a pod vedením matky se musela sama ujmout správy rozsáhlého lombardského panství. Dostalo se jí mimořádně kvalitního vzdělání – ovládala latinu, italštinu, francouzštinu i němčinu. Vedle jehly a přeslice si stejně obratně počínala i s kopím a mečem. Tyto dovednosti jí později pomohly získat výsadní postavení ve světě ovládaném muži.
Po násilné smrti otce se její matka provdala za vévodu Gottfrieda III. Dolnolotrinského, který byl tehdy ve sporu s císařem Jindřichem III. Císař v roce 1055 odvedl Matyldu s matkou do zajetí, ale ještě téhož roku je propustil. Matylda později pomáhala papeži v letech 1067 a 1074 v boji proti Normanům, kteří ovládali Sicílii a jižní Itálii. Ačkoli byla od roku 1069 provdána za svého nevlastního bratra Gottfrieda Hrbatého, po smrti jejich dcery Beatrix (1071) manželé žili odděleně (na konci roku odjela Matylda do Itálie). Smrt jediného dítěte a Godfreyho tělesné postižení mohly vést k hluboké nevraživosti – takové, že v boji o investituru stáli proti sobě: Matylda podpořila papeže, zatímco Godfrey stál na straně císaře.
Po smrti matky i prvního manžela (který byl probodnut kopím na latríně) se Matylda v roce 1076 sama ujala vlády nad svým dědictvím. Ale nepředbíhejme.
Papež Řehoř VII. (vlastním jménem Hildebrand ze Soany) vydal v roce 1074 dokument, ve kterém prohlásil papeže za univerzálního biskupa s právem rozhodovat o všech záležitostech křesťanstva. Smí soudit všechny – ale sám nesmí být souzen. Může dosazovat biskupy i sesazovat římského císaře. To se pochopitelně Jindřichu IV. nelíbilo. Spor vyvrcholil v roce 1075, kdy byl císař uvržen do klatby a zbaven hodnosti. Německá šlechta ho donutila k pokání a k pouti do Canossy, kde tehdy pobýval papež. Hrad Canossa patřil Matyldě – a právě na její naléhání udělil papež Jindřichovi v lednu 1077 rozhřešení. Jindřich se tak mohl znovu prohlásit císařem.
Příměří však nemělo dlouhého trvání. Už v roce 1080 Řehoř Jindřicha znovu zbavil hodnosti. Císař svolal sněm do Brixenu, kde byl jmenován vzdoropapež Klement III. V roce 1084 společně vstoupili do Říma, kde Klement korunoval Jindřicha císařem – tentokrát jako vzdoropapež. Vypukla skutečná válka mezi Jindřichem a Řehořem. Německé vojsko obléhalo Andělský hrad, kde se papež ukrýval, zatímco normanské jednotky (věrné Řehořovi) vytlačily Jindřicha z města. Jenže Normané Řím vyplenili. Obyvatelé města obrátili svůj hněv i proti papeži, který musel uprchnout a usadil se ve vyhnanství v Salernu, kde roku 1085 zemřel.
Pro Matyldu byl konflikt dlouhý a vyčerpávající – nedostatek financí ji přinutil prodávat dokonce i kostelní vybavení. Až v roce 1084 dosáhla výraznějšího vítězství u Sorbarie a v letech 1090 a 1092 odrazila další útoky. Pomohl jí i sňatek s Welfem II. Bavorským (1089), díky němuž ovládla téměř celou Lombardii a osvobodila několik dalších měst. Vzhledem ke své bezdětnosti odkázala svá rozsáhlá panství na severu Itálie – od Ceprana až po Radicofani – papeži.
Po její smrti 24. července 1115 vypukl mezi papežem a císařem Jindřichem V. dlouhý spor o dědictví. Ke smíru mezi oběma stranami došlo až 23. září 1122 podpisem tzv. wormského konkordátu.
Zdroj: ciekawostkihistoryczne.pl
