TOMÁŠ GUTTMANN
Jak Evropa se svými Židy zacházela je dobře vidět i v zemi, která k nim byla nejtolerantnější – v Itálii. Tam Židé žili vedle Italů od antického Říma dodnes (viz např. výjevy na stěnách Titova oblouku v Římě z roku 81 n.l., zde). Papež Pavel IV. vydal v roce 1555 bulu Cum nimis absurdum, která nařídila římským Židům, kterých bylo tenkrát asi dva tisíce, žít v ghettu, mužům nařídila nosit špičatý žlutý klobouk a ženám žlutý šátek (zde). Formálně bulu zrušili v roce 1882. Papežská bula se jmenuje podle svých prvních slov (zkráceno): „Jelikož je absurdní, aby Židé zasluhující věčné otroctví žili tak drze mezi křesťany…“. Tato nařízení nebyla však prosazována po celé Itálii a po celou dobu. A i za holokaustu zahynulo jen 17 % ze 44 000 italských Židů.
Po celou historii se rabíni snažili udržovat náladu mužstva, vycházejíce z tradice požadující od věřících vděčnost Stvořiteli za vše, a z této vděčnosti má vycházet radost ze života ať je jakýkoli. Vyplývá to z Desatera i ze všech 613 přikázání. Tento přístup vyvrcholil v 18. století chasidským hnutím ve východní Evropě (paradoxně v oblasti strašných pogromů, největší byly v 17. století, zde, a ve 20. století, zde). Rabín Nachman z Braclavy to na konci 18. století formuloval takto: „Nesmíme podlehnout hříchu zoufalství.“ Již první přikázání naznačuje povinnost věřit v dobrý konec: „Já jsem tvůj Bůh… který tě vyvedl z otroctví“. Snadno si lze představit 11. přikázání ve formě „budeš optimistický“, nebo 614. přikázání jako „nepropadneš beznaději“. Humoristé a komedianti to transformují na „budeš se tomu všemu smát“.
Prý budeme muset vše prožívat znovu, když to zapomeneme. Ale Židé se neustále ohánějí svojí historií, a přesto ji prožívají stále znovu. Možná proto se ji mnozí snaží předělat na něco legračního. Nejsnadněji se mohli smát v nejsvobodnější zemi, v USA: vybaví se Šolem Aleichem, bratři Marxové, Jerry Seinfeld atd. Prý je 80 % amerických stand-up komiků židovských (zde). I v Česku přispěli k místnímu humoru tvůrci jako Vojtěch Rakous, František Langer, Karel Poláček, J.R. Pick, nebo Bohdan Vojtěch Šumavanský (inspirátor díla Krhútská kronika, která popisuje „historii neprávem zapomenutého ale právem vymyšleného národa Krhútů“, a možná i inspirátor cimrmanovských badatelů, zde).
Tragická realita občas prosvítá pod humorným nátěrem, třeba když Poláček v úsměvném příběhu „Muži v ofsajdu“ nechal hlavní postavu, uprostřed vtipů, mimochodem pronést: „Uvidíte, že židi přijdou k vyhubení“ (ve filmu dnes vystřiženo). Po všech legráckách skončil Poláček na pochodu smrti (moje máma ho předtím viděla v Terezíně zcela bez úsměvu, když si vybíral blechy a topil je v lavóru s vodou, zde). Populární jsou židovské vtipy. V jednom třeba si dva Židé povídají vtipy z holokaustu, když tu se objeví Bůh a kárá je že si z toho dělají legraci, a oni mu opáčí: „co ty o tom víš, tys tam nebyl“ (tvůrci vtipu reagují na tragickou otázku, kde byl Bůh v době holokaustu, „humornou formou“, chachacha; On jim to jistě odpustí).
Vtipy o panu Roubíčkovi a panu Kohnovi jsou stále populární; občas se handrkují o nějakou sumu peněz, nebo se nechají za peněžitou odměnu pokřtít, nebo jedí vepřové předstírajíce, že je to husa. Méně známé jsou skutečné příběhy tisíců lidí, kteří raději opustili své domovy, než aby museli přestoupit, nebo s celou rodinou spáchali sebevraždu, aby neupadli do rukou nepřátel. Ale každý se raději zasměje. I já. Když nutím svého vzpurného izraelského vnuka učit se anglicky a vyčítám mu, že si ničeho neváží, nijak ho nedojímá moje hláška, že já žádného dědečka neměl (všechny mi zaplynovali v Osvětimi). Tak to raději obrátím v žert. Před vnuky si ze sebe s manželkou děláme legraci, a pak si nejsem jist, zda jsem spokojen s tím, jak nás, a vůbec celou realitu vnímají.
Napadá mě mnohé, co by se jim mělo říct, třeba jak naši rodiče přežili válku, nebo jak my jsme si v boji s komunistickými úřady vydobyli možnost emigrovat do Izraele, a že by si oni měli vážit toho, jak žijí ve svobodné demokratické zemi. Chtěl bych jim ukázat novinové výstřižky, které jsem si přivezl z té staré Evropy, jak z komunistického Rudého práva, tak z Lidových novin ještě z dob protektorátu, aby pochopili, že to nebyla žádná legrace. Ale vidím, že by je moje s láskou střežené výstřižky bavily míň, než si to podle mě zaslouží. Jen bych se naštval. A tak jim neukážu nic. Neřeknu nic vážného.
Na druhé straně by možná bylo směšné od dětí chtít, aby se dojímaly nad problémy svých předků a nad svinskostí té staré Evropy, když oni v té své svobodné demokratické zemi musí celé dětství za zvuků sirén běhat do krytů. Stačí jim přítomnost, možná je nemá cenu ještě zatěžovat minulostí (o budoucnosti nemluvě). Spíš bych je měli obveselovat. Ovšem optimismu se jim v místním iracionálně optimistickém prostředí dostává dost. Že nejsem schopen říct nic vážného si však někdy vyčítám – ale není možné žít pod tíhou neustálých výčitek jak od lidí kolem, tak i od sebe samého. Musí se mi dostat nějaké útěchy, a když ne od lidí kolem, tak aspoň od sebe samého: proto sám sebe utěšuji, že není důležité vážně mluvit, stačí vážně žít (otázka je, jak to říct dětem humornou formou).
Mohlo by se zdát absurdní věřit na dobrý konec v situaci kdy téměř celý svět prohlašuje Židy za extrémistické usedlíky, v zemi kde žili 3000 let, přičemž se navíc uvnitř té země jako rakovina množí kmen usilující o jejich vyhlazení. Svět považuje za absurdní představu, že by Židé měli právo na život jako ostatní národy (Cum nimis absurdum). Mohla by se zdát absurdní víra v dobrý konec po tom všem co se stalo a co se děje. Na takovou víru se dobře hodí známá slova Credo quia absurdum (věřím protože je to absurdní). Již zakladatel státu Ben Gurion řekl, že kdo nevěří na zázraky, není realista. Proti světu i proti rozumu se Izraelci úporně drží své víry i svého optimismu. Snad se to, s pomocí B. a jejich armády, ukáže nakonec jako oprávněné…
HEGAION.CZ
