Od života dostáváme právě to, co zrovna potřebujete pro svůj vývoj. Pozorujme v klidu, co se nám děje. Co když nemoc přišla právě proto, abychom se zastavili a přemýšleli, zda neděláme něco, co nám škodí, co nám neprospívá, zkrátka co s nami neladí. A zároveň se zamysleli, jak to změnit.
Dokážeme si nějak uspořádat vztahy v rodině, můžeme změnit práci čili zdroj obživy, nebo jsme okolnostmi donuceni práci změnit. Je to i příležitost naučit se něco nového, udělat si z koníčku zdroj obživy, nebo ten, kdo může, se rozhodne pro předčasný důchod či předdůchod, když na to má.
A jak se změní okolnosti, které nemůžeme my sami ovlivnit, ale ony ovlivňují nás? Tady bych se držel toho, co vysíláš, to přijímáš. Chceš žít v radosti a lásce? Tak se tak chovej. Buď vděčný za to, co máš a těš se ze všech drobných radostí, co ti život nabízí. Chce to i více trpělivosti, pokory, přijmout své stíny, pak zjistíš, že to, co nemůžeš ovlivnit, už ti tak nevadí. Ne, že by tě to někdy neštvalo, nebe jsi z toho nebyl smutný, ale už to lépe (a radostněji) snášíš.
Takové se naučíš žít ve větší nejistotě a chaosu. Oceníš nějakou (částečnou) sebestačnost a nezávislost, pokud preferuješ svobodu a samostatnost. Když ses dostal až sem, už obvykle nelpíš tak na materiální (do hrobu si nic nevezmeš) a pokud už máš daleko víc života za sebou než před sebou, o to víc ho chceš žít a méně se bojíš a dovolíš si i nevymáchanou houbu. Tj. upřímnost.
Proč bych trávil čas blogováním, kdybych nebyl úpřímný? Proč bych zůstával na blogu, kde to zavání autocenzurou? Píší, jak mi zobák narostl a co si o tom (o čem píší) myslím, ne to, co by si někdo přál, abych psal. Neživím se tým, tudíž nad sebou nemám šéfa a nemusím se vejít do nějakého narativu, abych splatil hypotéku. Neznamená náhodou celoživotní hypotéka závazek poslušnosti?
Já si ji brát nemusel, tak poslušný být nemusím a vzpomínám si na cedulku v obýváku s rodiči, kde bylo napsáno: „neustále roste okruh těch, kteří mi mohou kdykoliv pobozkat PRDEL“.
A tím bych pro dnešek skončil.
