JIŘÍ WEIGL
Ústavní soud, jehož většinu tvoří soudci navržení prezidentem Pavlem a zvolení údajně konzervativním Senátem, minulý týden judikoval, že rodit děti mohou i úředně potvrzení muži. Tuto absurditu odůvodnil bláboly o lidské důstojnosti, právu na rovnost a ochranu zdraví. A prý podobné, a ještě větší šílenosti jsou uzákoněny v řadě zemí na Západě, a ty jsou náš nezpochybnitelný vzor. V Německu se bude například pohlaví měnit jenom ohlášením na matrice a tento krok po dvou letech případně revidovat.
Současně Ústavní soud vyhlásil svou novou úlohu „’katalyzovat’ demokratickou diskusi v situacích, kdy dosud neproběhla nebo kdy je dlouhodobě dysfunkční.“ Ujímá se tedy svévolně faktické vlády nad naší zemí a našimi životy a celá politická scéna i veřejnost na to pouze pasivně koukají a bezmocně přihlížejí aktivistické zvůli soudcovských progresivistů.
Před měsícem Parlament extenzívně redefinoval obsah pojmu znásilnění, které je další zbraní progresivistů v útoku na tradiční společnost a rodinu. Představa, že vpuštěním státu pod peřinu manželských ložnic a do nejintimnější sféry vztahů mezi pohlavími se eskalací trestněprávní represe odstraní sexuální patologie, je samozřejmě nesmysl. Přinese to pouze balík další práce a obtížně řešitelných kauz přetíženým soudům a uspokojí aktivisty hnutí ME TOO. Musí to vědět i zákonodárci, kteří, poté, co spadla pod stůl Istanbulská úmluva, jdou zřejmě feministickým pokrokářům na ruku alespoň touto cestou. O ochranu žen nejde progresivistům ani v nejmenším. Jinak by jim do šaten a sprch nepustili muže se vším všudy, vydávající se za ženy, jako to udělali na Ústavním soudu minulý týden.
Naše vláda, poté, co u nás emisními povolenkami zničila podle not EU uhelnou energetiku, náhle zjistila, že příští rok mají uhelné elektrárny z ekonomických důvodů skončit a naše země nebude mít řadu let odkud získávat elektřinu. Nové jaderné bloky budou k dispozici odhadem někdy za čtvrt století a dovoz z Green Dealem podobně zdevastované Evropy není reálný, nestojí ani elektrárny plynové a ruského plynu jsme se sami zřekli. Přišla proto na geniální řešení – bude provoz v důsledku povolenek nerentabilních uhelných elektráren dotovat a zaplatíme to my všichni zákazníci v dalším zvýšení cen elektrické energie. Přesně podle hesla – „když se to hýbe, zdaň to, když se to hýbe stále, reguluj to, a když se to přestane hýbat, tak to dotuj“.
Že zelené šílenství povede k těmto koncům, věděl každý rozumný člověk celá léta, jenom naše vláda se tvářila, že žádný problém není a poslušně v Bruselu zvedala ruku pro všechny zelené nesmysly. Teď prý máme problém a občané ho budou muset zaplatit, tak jako vždy. Hlavně nic neříkejte v Bruselu. Mohli by se na nás zlobit.
Jako v energetice se to podle posledních čísel sype i ve klesajícím stavebnictví, nejede průmysl, protestují zemědělci, pokračuje rozvrat školství, hapruje zdravotnictví, nejsou léky, byty, ceny už zase stoupají. Naše vládnoucí koalice místo toho řeší ale jiný, zcela pro ni zásadní problém. Tím je lepší komfort krajanů především v USA a Austrálii, kteří mají právo volit v našich volbách. Chtějí jich k nim dostat co nejvíce zavedením korespondenční volby pro hlasy ze zahraničí.
Že k volbám u nás obvykle nechodí více než třetina voličů, že k nadcházejícím evropských volbám se jich dostavuje pravidelně méně než jedna čtvrtina, nikoho z vládních politiků nezajímá. Naopak, jsou tomu zřejmě rádi, protože podle průzkumů čeští voliči jejich vládnutí vystavují velmi negativní hodnocení. A tak by je alespoň částečně rádi nahradili lidmi žijícími v cizině, kteří „blaho“ vlády dnešní pětikoalice na vlastní kůži nepoznali a jsou snáze zasažitelní vládní propagandou než lidé s vlastní zkušeností. Jsou dokonce ochotni kvůli tomuto účelovému kroku vyvolat zásadní střet s opozicí a prosadit zavedení korespondenční volby ze zahraničí na sílu. Možnosti volebních manipulací a negativní dopad na vnímání legitimity voleb, u nás dosud nikdy nezpochybněných, je nezajímají. Mementem pro ně nejsou ani katastrofální dopady korespondenční volby na stav americké demokracie a potíže s obdobným mechanismem v jiných zemích. Dokonce je ve hře rozdávání českého občanství potomkům českých emigrantů právě z důvodu snahy rozšířit potenciální zahraniční elektorát volící většinově strany této vládní koalice.
Pokud vše neuspěje, má pětikoalice ještě jeden mohutný rezervoár hlasů za našimi hranicemi. Půjde-li to s popularitou pětikoaličních stran mezi občany z kopce tak, jako dosud, nemine nás určitě iniciativa obrácená vůči našim „milým krajanům“ v sousedství – potomkům sudetských Němců. Poskytnout jim české občanství chtěl již nedostižný vzor dnešních vládních politiků – prezident Václav Havel, který na toto téma psal iniciativní dopis kancléři Kohlovi. Ten, vědom si problémů, jej však ponechal bez odpovědi.
Dnes je však situace jiná. A tak v roce oslav dvacátého výročí našeho vstupu do EU je na stole lidovecký návrh na udělení státního vyznamenání dlouholetém předsedovi Sudetoněmeckého landsmanschaftu Berndu Posseltovi, který byl před dvaceti lety vůdčí postavou bloku německých europoslanců, hlasujících proti našemu vstupu do EU. Prezident Pavel, který za Posseltem a jeho krajany jezdí do Bavorska, tomu nepochybně vyhoví. Cesta bude otevřena.
Zdá-li se toto vše výše uvedené čtenáři jako špatný sen, je to důvod k pořádnému zamyšlení. Toto vše jsme dopustili svou ignorancí, naivitou a hloupostí. Za vše budeme pykat a platit, nejenom my, ale především naše děti a vnuci. Můžeme si za to sami. Chceme-li něco změnit, začněme alespoň chodit k volbám.
Jiří Weigl, IVK
