Když čteme teoretické spisy o povaze totalitních režimů a při tom jsme jeden takový zažili, vytanou nám slova Johana Wolfganga von Goetha: „Šedivá je teorie a zelený strom života“. Aby teorie takovou nebyla, musí se, kromě historických dokumentů objektivně dokládajících struktury totalitních režimů a jejich skutky, opírat s kritickým nadhledem také o subjektivní svědectví pamětníků. Ta mohou být v jednotlivých případech zkreslená, protože lidská paměť události milosrdně upravuje tak, aby člověk mohl s tím, co prožil či napáchal, žít i nadále.
Při větším množství takových svědectví se však chybné výpovědi korigují a doplňují, takže poskytují věrohodný a barvitější obraz událostí než zažloutlé papíry. Zvláště cenná bývají osobní svědectví pamětníků, kteří jsou díky svému vzdělání schopni své zkušenosti ve vzpomínkách nejen odvyprávět, ale i reflektovat.
Do této kategorie spadá i nedávno publikované biografické dílo Dana Drápala „Život pod dohledem Božím i StB“. Tato kniha pozoruhodným způsobem odkrývá život v nesvobodě, metody, jimiž totalitní režim zasahoval do života občanů i způsoby, jak mohl jednotlivec jeho pozornosti unikat a provádět činnost, která se s cíli režimu rozhodně neslučovala. Autorem je protestantský teolog narozený rok po nástupu komunistů k moci v rodině, která již v padesátých letech čelila z politických důvodů pronásledování, včetně věznění. Přesto se rodiče, angažující se v Českobratrské církvi evangelické, nesnažili svého syna manipulovat tak, aby prostě převzal jejich postoj ke komunismu, ale nechali jej, aby si na společenské poměry tvořil vlastní názor.
Ten mohl být koncem šedesátých let sotva jiný než kritický, tak jako tomu bylo u většiny jeho vrstevníků. Dan Drápal také nebyl výjimkou v tom, že předpokládal možnost nápravy poměrů v reformách socialistického systému a účastnil se proto tehdy populárního dialogu mezi marxisty a křesťany. Této iniciativě a nadějím souvisejícím s „demokratickým socialismem“ učinila přítrž sovětská okupace Československa v roce 1968. A hned v následujícím roce zažil policejní brutalitu totalitního státu na vlastní kůži, když byl při pokusu položit květiny na hrob Jana Palacha zatčen a zbit.
Na rozdíl od několika kolegů vyloučených ze školy za odstranění sovětské vlajky se mu podařilo dokončit vysokoškolská studia. A pak podle zásady „živit se prací a ne kolaborací“ nenastoupil do zaměstnání odpovídajícímu jeho kvalifikaci, v němž by musel dělat ústupky režimu, nýbrž do dělnické profese, do kotelny. Účastnil se bytových filosofických a teologických seminářů s hojnou účastí disidentů a sám některé organizoval. Přestože jeho činnost od samého počátku probíhala „pod dohledem“ Božím a StB, která tedy znala jeho postoje, její působení nezabránilo tomu, aby překvapivě získal roce 1977 státní souhlas k výkonu duchovní služby v pražském evangelickém sboru. Zásluhu na tom měl asi momentálně osvícený církevní tajemník, který jednal nezávisle na pokynech tajné policie.
Komunistický režim v souladu s vlastní ideologií očekával postupné odumírání náboženství a úlohou duchovních bylo „uspokojování duchovních potřeb obyvatelstva“, které měly s rozvojem „vymožeností“ socialismu postupně mizet. Duchovní měli za úkol tomuto procesu napomáhat či alespoň své „náboženské předsudky“ příliš nešířit. Dan Drápal, inspirován myšlenkami letničního hnutí, naopak oživil duchovní život svěřeného společenství natolik, že se počet věřících, zejména mladých, povážlivě rozrůstal a jeho vliv se šířil do dalších sborů i do jiných církví.
Přestože StB tento vývoj bedlivě sledovala a pod krycím názvem „vikář“ uskutečňovala proti němu různá „profylaktická opatření“, státní souhlas mu z neznámých důvodů příslušný „církevní tajemník“ nikdy neodebral. Snad z osobní sympatie, snad z obavy z mezinárodního skandálu. Drápalova matka totiž již od šedesátých let pracovala (rovněž pod pečlivým dohledem agenta StB) jako pražská zpravodajka americké tiskové agentury Associated Press. A tak se vikář Drápal, přes všechna svá porušování disciplinárních pravidel ve své pozici dožil v roce 1989 sametové revoluce.
Když po pádu represivního režimu zmizela úzkost z ohrožení represivní mocí a opadla euforie z návratu svobody, vynořily se bolestivé otázky svědomí. Tak tomu alespoň bylo u lidí, kteří si nějaké svědomí uchovali. Kladl si je i člověk, který se s režimem nezapletl a ptal se: Nemohl jsem se proti totalitnímu útlaku vzepřít rozhodněji? Nezadal jsem si s režimem více než bylo nutné? Nepodepsal jsem náhodou při výslechu StB něco, co může být vykládáno jako ochota ke spolupráci? Jak vysvětlím své vyhýbavé výpovědi někomu, kdo nezažil nátlak, kterým byly vynuceny?
Dan Drápal líčí, v jak obtížné psychologické situaci se lidé tváří v tvář všemocným vyšetřovatelům při výsleších nacházeli: „Bojíme se, aby nezačali řvát nebo dokonce mlátit, a podvědomě se snažíme vyhnout se něčemu, co by je k tomu mohlo ponouknout.“ Tato obava vedla vyslýchaného k tomu, že říkal věci, které se v dané chvíli jeví jako neškodné, ale fakticky tajné policii pomáhaly například zorientovat se v prostředí, o kterém třeba nic nevěděla. Nátlak však někdy vedl k opaku. „Když jsou ale karty na stole, tak už se takto snažit nemusíte“, vysvětluje autor svou zkušenost. Nejlepší strategií by bylo od počátku přijmout možné nepříjemné následky a odmítnout vypovídat. Tím by ale člověk vyvolal konflikt, jehož následky nedokázal dohlédnout. Dost možná by pak skončil v disentu.
V této souvislosti je třeba zdůraznit, že stát se disidentem v totalitním režimu není žádnou mravní povinností občana a nikdo se nemusí omlouvat za to, že se jím nestal. Na druhé straně účast v disentu neznamená žádnou mravní nadřazenost nad těmi, kdo se na jeho činnosti přímo nepodíleli. Úvahy o mravní vině se vždy musí opírat o individuální situaci jedince a o jeho vnitřní ustrojení, do něhož vidí jenom Bůh. Někteří lidé se zajisté nejen při výsleších dostávali do situací, kdy bylo jediným mravně přijatelným řešením postavit se režimu na odpor. Jiní, kteří unikali šikaně tajné policie, se naopak vyrovnávali s otázkou, zda členstvím v nějaké režimní organizaci nemohou posloužit disentu více, než kdyby se jeho činnosti aktivně účastnili.
Dan Drápal jako své hlavní poslání vnímal šíření křesťanské víry v rámci daných možností, a proto se s komunistickým režimem nechtěl dostat do otevřeného střetnutí. Dokázal využívat příležitostí, které se naskýtaly, aby naplnil to, čemu rozuměl jako svému úkolu. A zdá se, že si při tom počínal velmi úspěšně. Ve svých vzpomínkách nám podal cenné svědectví o tom, že i v situaci, kdy všichni okolo říkají, že se nedá nic dělat, se přece jen něco dělat dá, když člověk na sebe vezme riziko porážky či ztroskotání a ostatní ponechá v rukou Božích. Ohlédne-li se potom nazpět, nachází oporu pro naději, že nežil marný život.
Dan Drápal, Život pod dohledem Božím i StB; Kvartus, Kroměříž 2026
Publikováno na Forum24, převzato se souhlasem autora
Konzervativní noviny nabízejí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
