Z knihy povídek na památku mého dědečka. Krásné roky s ním zůstaly ve vzpomínkách.
„Milka, hybaj hore. Chcela si ísť so mnou, tak už aj si z postele vonku,“ zatřásl se mnou dědulka, zatahal mě za nohu a přinutil vstát.
Moc se mi nechtělo, ale sliby se mají plnit a to pokaždé. Chtěla jsem poznat žně na vlastní kůži a netušila jsem, že dědulka mi to domluví tak zblízka, jak to jen jde. Prostě mi domluvil týdenní brigádu a hotovo. Jaképak ciráty s městskou holkou. Asi doufal, že to bude pro mě to pravé ořechové.
Vyplížila jsem se z pelíšku jako zpráskaný pes a při pohledu na budík jsem zjistila čas. Tři hodiny ráno. Vyvalila jsem oči, zasupěla a vyčítavě houkla.
„Apko, čo ste se zbláznili? Veď je noc a to veľmi hlboká a ja idem naspäť do postele.“
Brblala jsem pod nos nelichotivá slova o dědulkově rozumu, když mě zasáhl proud studené vody.
„Tak už si hore? Ja ti dám, že som sa zbláznil, ty potvora. Takto sa hovorí so starým človekom nad hrobom?“
„Jaj, apko môj, ja už budem dobrá, ozaj veľmi dobrá, len už ma neoblievajte,“ lítala jsem po pokoji jako splašené kuře a dědulka za mnou s hrnkem vody.
To ho usvědčovalo ze lži o stařečkovi nad hrobem. Naše hlasité chichotání probudilo babulku. Ta stála jako náš velitel ve dveřích, maličké pěsti zapřené v bok a tvář bouřného mraku.
„Vy, vy, vy somáriska hnusné. Že vás pobijem ako krmné husy. Čo ty starý lotor, už by si mal mať rozum, keď ho nemá táto divá stvora. Hádam nám ju do kolísky vložili divé ženy.“
Vlítla mezi nás a rukama nás vystrkala z domku a že jsem v pyžamu ji nikam netrápilo.
„Amamá, pustite ma dnu, musím si zobrať oblečenie, lebo vám urobím hanbu a pôjdem taká, ako ma Boh stvoril,“ žebrala jsem o vlastní oblečení.
Vrátka se otevřela, babulka vystrčila ruku a v ní moje svršky, které mi vzápětí hodila na moji nebohou hlavu. Ruka zmizela, dveře se zavřely a my byli rádi, že jídlo je ve venkovní kuchyňce, protože babulka by nás klidně vyhnala bez jídla a svačiny na celý pracovní den.
Než jsme se s dědulkou vypravili, byla hodina pryč a nejvyšší čas vypadnout z domu. Děda vytáhl kolo, dozadu dal tašku s jídlem, mě na štangli a už jsme si to fičeli přes dědinu rovnou na pole. Vytřepaná jako herinek jsem seskočila z kola, aby mě strčili na obří mašinu, kde jsem byla celý den. Lítal kolem mě ječný prach a jeho miniaturní částečky se zapichovaly na neuvěřitelná místa mého nebohého těla. Kousalo to, svědilo a když se to smíchalo se slaným potem, bylo to k zbláznění. Koukala jsem o přestávkách po ostatních a jako by jim to snad ani nevadilo.
Jako správná vnučka svého dědulky jsem ani nehlesla, ale po skončení směny jsem si to pádila po svých do potoka tak rychle, co mi moje svědící tělo dovolilo. Ani jsem se nezdržovala svlékáním a vlítla do potoka rychleji než zamilovaná dívka do náruče svého kluka. Po první úlevě jsem se svlékla a s rozkoší si užívala chladivé vody a pozorovala, jak svědění mizí. Obklopena hustými keři, vysokými stromy a nad hlavou modré nebe. Jako v pohádce. V tom rána jako z děla a na můj holý pupík se zřítil někdo z větve stromu, co byl přímo nade mnou.
Náraz mě potopil pod hladinu a když jsem se za hlasitého prskání a smrkání vynořila, stál přede mnou slastně se tvářící Paľo a usmíval se jak blbeček.
„Boha jeho Milka, prečo si sa pohnula, bol by som spadol kúsok nižšie,“ chechtal se mi přímo do očí ten mizerný šmírák.
„Ty zasran jeden,“ zaječela jsem fistulí, protože jsem měla ještě v puse vodu, „zabijem ťa, zahluším ťa a nakopnem ťa.“
No a to už mi blesklo a za můj výkop by se nemusel stydět ani Masopust. Přímo do kouliček. On se chtěl trefit a já se prostě trefila.
