Konečným cílem ctnosti je učinit nás schopnými přátelství, obětovat vlastní dobro pro dobro druhého, a tak pěstovat vzájemné štěstí a důvěru s druhým já.
Mnohé dobré rodiny, které známe a víme, že se plně věnují svým dětem, byly zaskočeny „ideologií identity“, která jejich děti zmátla a ovlivnila. Děti se vracejí domů s otázkami, na které rodiče těžko hledají odpověď. Pokud na to nejsme připraveni, pak odpovídat na otázky kolem ideologii „identity“, může být jako čelit otázce: „Přestal jsi už bít svou ženu?“ Naším prvním impulsem bývá opřít se o rodičovskou autoritu („věř mi!“), ale celý woke program je postaven právě na podkopávání jakékoliv autority. Identitní politika říká, že veškerá autorita je potlačováním, útlakem a represí „toho, kým opravdu jsem“ nebo „toho, co opravdu chci“. Ale, páni, které děti vědí, co opravdu chtějí?
To, co potřebujeme vědět a naučit naše děti, je, že celá ideologie woke identity je obrovská lež o člověku, o lidském štěstí a jeho potřebě skutečného přátelství. Identitní politika – požadavek na potvrzení toho, co si představuji jako svou skutečnou identitu – je smrtelným nepřítelem skutečného přátelství. To je snadno vidět na jejích nešťastných obětech. Koneckonců, kdyby si opravdu mohli vymyslet svou vlastní identitu, proč by potřebovali potvrzení od někoho jiného? Právě tato potřeba, potřeba potvrzení, dokazuje, že oběti woke identity opravdu potřebují především přijímající a potvrzující lásku – jen ji hledají na všech možných nesprávných místech.
Pouze bojovník může být v bezpečí
Existuje další důvod, proč musíme své děti vyzbrojit proti woke nesmyslům dříve, než se s nimi setkají. Tváří v tvář nepřátelské, nelidské kultuře se můžeme pokusit ochránit je a uzavřít do „rodinné pevnosti“ v naději, že budou dostatečně formovány, než ji opustí. Nebo je naopak můžeme prostě vypustit do světa s neurčitou nadějí, že budeme schopni řešit jakékoli šílenství, jakmile se objeví (za předpokladu, že nám o něm řeknou).
Ale naše děti se nevyhnutelně spřátelí s jinými dětmi, často problémovými (kdo v nějakém smyslu není?), a nevyhnutelně je budou milovat (a měly by!) a budou je chtít podporovat (to láska dělá). Skutečnou ctností je tedy „střed mezi dvěma extrémy“, tedy vychovávat naše děti jako kulturní bojovníky, kteří rozumějí populárnímu šílenství a mají soucit se svými přáteli, kteří se stali jeho obětí. Pouze mladí „kulturní bojovníci“ jsou před touto kulturou skutečně v bezpečí.
Jak tedy můžeme naučit naše děti podstatě skutečného přátelství, dříve, než se setkají s jeho nepřítelem? Imaginární pojem „identita“ je zkreslením a porušením skutečné lidské „osoby“. „Identita“ je údajně něco zcela jedinečného, co objevujeme hluboko v sobě. Když však děti začnou hledat uvnitř sebe, najdou (přirozeně!) chomáč pubertálních tužeb a úzkostí, snů a nespokojeností – všechny náhodné výlevy jejich přirozené touhy po lásce.
Každý z nás je skutečně jedinečnou lidskou osobou. Jsme zasazeni do jedinečné rodiny, s jedinečnými temperamenty a talenty, a jedinečně zaléváni láskou a povzbuzením, které potřebujeme od rodičů, sourozenců, prarodičů: od všech přátel, kteří jsou nám nejblíže.
Naše osobnost je ve skutečnosti součtem našich přátelství (v širším smyslu). Kdybyste se před nějakými šedesáti lety zeptali kohokoli na jeho identitu, odpověděl by: Jsem dítětem či vnoučetem toho a toho, bydlím v té a té čtvrti, jsem členem té a té církve a obyvatelem toho a toho města. Naše skutečná identita je dána soustřednými kruhy všech našich přátelství a smyslem našeho života jsou všechny naše společné, životadárné cíle.
Naproti tomu dnešní radikální identitární politika je epidemií poruchy přirozených vazeb, která je poháněna a roztáčena celodenní péčí v jeslích a v domácnostech, kde děti zůstávají samy doma, a podněcovaná radikálními ideology, kteří profitují ze svého aktivismu a podvodných terapií.
Taková diagnóza je samozřejmě velmi komplexní, proto se musíme vrátit o krok zpět a nastínit podstatu osobnosti, neboli „vědomí“ lidské duše.
Výchova osobnosti
Studium vývoje kojenců je relativně novým oborem. Před zavedením antibiotik umíralo tolik dětí po porodu, že bylo snazší je ignorovat, dokud nevyrostly v „malé dospělé“. Během posledních šedesáti let však neurologie a vývojová psychologie prokázaly, že děti jsou sociální bytosti, které potřebují lásku, aby se mohly vyvinout v zralé dospělé. Tragické je, že tento objev byl okamžitě zastíněn spotřebitelským marketingem a politickou propagandou. Jejich protichůdným poselstvím byl „egoismus“ – „nejprve musím být dobrý sám k sobě, pak budu dobrý k ostatním“. Egoismus trvá na tom, že děti jsou „odolné“, takže je lze chovat jako kuřata v průmyslové farmě. To nejenže vede k hroznému nepochopení dětí, ale také k úplnému převrácení lidského štěstí. Skutečné štěstí spočívá v láskyplné službě, v touze po dobru druhých.
Naše současná epidemie „identity“ potvrzuje varování raných proroků dětství. Jedním z nich byl zakladatel La Leche League a pediatr Dr. Herbert W. Ratner, redaktor časopisu Child and Family Quarterly.
„Protože láska drží pohromadě křehké membrány lidské společnosti a je základem našeho vztahu s Bohem, hlavní potřebou dítěte je prožít lásku,“ říká dr. Ratner. „Pro tento úkol si příroda vybrala matku. Jako žena má jedinečnou schopnost pečovat o novorozence.“ Přesto kultura začala mateřství odsuzovat, i když věda začala objevovat jeho význam.
Lidské duše jsou stvořeny pro rozumovou řeč, takže přirozeně vstupujeme do světa neúplní, neurologicky nedostatečně vyvinutí. Proto završujeme své těhotenství až mimo dělohu, v mateřském náručí, které Ratner nazývá „dělohou s výhledem“, protože se nejprve musíme naučit místní jazyk se všemi podprahovými sděleními, společnými cíli a charakteristickou poezií naší rodné kultury. V náručí maminky, uklidněni její vůní a již známým hlasem, jsme my novorozenci neurologicky naprogramováni, abychom upřeli svůj pohled na maminčinu usmívající se tvář. V kojeneckém duu mají naše dětské oči ohniskovou vzdálenost jediné stopy, asi 30 centimetrů, což je vzdálenost od jejího prsu k její tváři, a její vysoký hlas je navržen tak, aby ho naše malinké uši slyšely.
Maminka nám neustále lichotí, takže během těch prvních formativních týdnů (kdy zpracováváme tolik smyslových dat, že by se za to nemusel stydět ani počítač) se neurologicky naučíme rozlišovat řečové zvuky od zvuků okolního prostředí. Zvuky z usmívající se tváře jsou řeč a zvuky okolního prostředí jsou pouhý hluk. Výsledkem je, že v pozdějším životě dokážeme rozumět tichým rozhovorům i v hustém provozu. A možná k nelibosti progresivních rodičů: ne, televize to nemůže nahradit.
„Když žalmista prosí Boha, aby ‚obrátil svou jasnou tvář ke mně‘,“ naznačuje Ratner, „odráží přijetí, které kojence hledá u své matky, svého zdroje bezpečí.“ Dítě a maminka se navzájem obdivují, jako paralelní zrcadla, která se nekonečně odrážejí. A obdiv, říká Aristoteles, je počátkem moudrosti. V nejranějším dětství není vzájemným údivem filozofická otázka „Proč něco existuje?“, ale spíše skutečnost, „Že existuje někdo“. Ta usmívající se tvář – naše první přátelství – nás vtahuje do světa, láká nás do vesmíru, uvědomujeme si sebe jako já ve vztahu k jinému já a pak k jiným já.
„Neschopnost kojence komunikovat verbálně a koncepčně svědčí o schopnosti ženy komunikovat formou ‚cítění‘,“ vysvětluje dr. Ratner, „poznávání a milování prostřednictvím intuice, poezie, zkušeností a citů. Tyto nekoncepční způsoby komunikace vedou k nadpřirozené formě poznání… převážně duchovní, smyslové, celistvé, gestalt.“
Vzájemná jistota a radost kojící dvojice v nás všech zakořeňuje základní víru, že „život je dobrý“, zakotvenou v původním křesťanském principu: „Být a být dobrý znamená totéž.“ Radost maminky z nás připravuje na sebevědomý život plný rozumné řeči, svobodné vůle a vděčnosti za život.
Poučit se z patologie
V tomto bodě se rodiče mohou ptát, co to má společného s ochranou dětí před ideologií identity a falešnou představou štěstí? Když je dětem nebo kojencům odepřena nezbytná láska, která je sebevědomě vtahuje do světa, jejich vývoj jako rozumné a svobodné osoby se vyvíjí špatně.
Po pádu komunismu byly stovky rumunských sirotků opuštěny v pečovatelských zařízeních, podobným skladům. Bylo tam jen tolik pečovatelů, aby jim strkali do úst láhve s umělou výživou. Zbaveni vlídné usměvavé tváře vyrůstali do dětství s trvale ochromenými řečovými centry v mozku. Uvězněni ve svých zvířecích reflexech – nepředstavitelném stavu, zcela izolováni od ostatních – byla jejich tragédie zmírněna pouze tím, že nemohli vědět, že byli okradeni o „svět tady venku“.
Dnes Západ trpí podobným – i když méně fyziologickým – poškozením schopnosti dětí navazovat přátelství, a to vzhledem k rozšíření denních stacionářů a domácností, kde děti zůstávají samy.
V časech před 20. stoletím, říká výzkumník v oblasti emocionální vazby Adam Lane Smith (Slaying Your Fear), byly děti vychovávány v rodinách plných prarodičů, tet, strýců a bratranců – mohlo jít až o dvě desítky dospělých, kteří byli tak či onak zapojeni do výchovy, pomáhali mamince soustředit se na dítě, takže poruchy vazby byly téměř neznámé.
Moderní svět tento trend opouští a výsledky jsou zřejmé. Po 2. světové válce vidíme, že 65 % babyboomerů je schopno snadno navazovat zdravá přátelství, oproti 35 %, kteří měli problémy. A trend pokračuje, dnes je mezi generací Z pouze 35 % schopno navazovat stabilní vztahy, zatímco 65 % trpí určitým stupněm poruchy připoutanosti.
Smith dochází k závěru: „Denní péče o děti mimo rodinu má devastující účinky, je to jedna z nejhorších věcí, které jsme dětem kdy udělali.“
Psycholožka Erica Komisar (Being There), kterou militantní feministky důkladně nenávidí, trvá na tom, že děti potřebují plnou pozornost svých matek alespoň během prvních tří let života. Děti nejsou fyziologicky schopny regulovat vlastní úroveň stresu, takže jsou závislé na svých matkách, které fungují jako jejich „centrální nervový systém“ a prostřednictvím hormonálního pachu, tónu hlasu a objetí jim zprostředkovávají pocit bezpečí, péči a osobní hodnotu.
Matčin pokoj učí děti mírnit své vlastní emoce. Jejich emocionální naladění je učí intimitě, emocionální komunikaci a sociálním signálům. Bezpečná vazba mezi matkou a dítětem učí důvěryhodné spolupráci a jednání pro pozdější život. A v konečném důsledku, aby se staly přáteli jiných přátel, se děti musí naučit mírnit své touhy, obavy a soutěživost.
Co je přátelství a štěstí?
Co to má společného s učením našich dětí o přátelství a kulturní válce? Přátelství, říká Aristoteles, je vzájemná dobrá vůle mezi lidmi, kteří sdílejí něco dobrého. Tím sdíleným dobrem může být vzájemná užitečnost (jako u obchodních partnerů), vzájemné potěšení (jako u členů týmu) nebo vzájemný obdiv k jejich ctnostem (jako u čestných občanů nebo třeba členů církve).
Je zřejmé, že se tyto věci často překrývají, protože obchodníci mohou „schytat ránu“ za sebe navzájem, aniž by očekávali odplatu, nebo sportovní fanoušci mohou obdivovat znalost statistik druhých (pokud je zapamatování si sportovních statistik ctností). Ale nejdůležitější skutečností, jak naznačuje Aristoteles, je toto vzájemné povědomí. Dva lidé mohou mít vůči sobě na dálku dobré úmysly, dokonce si navzájem prokazovat laskavosti, ale nevědí, že je to vzájemné. Nejsme opravdu přátelé, pokud si navzájem neuvědomujeme svou vzájemnou dobrou vůli.
Aristoteles se zaměřuje na tuto otázku vzájemného uvědomění, když klade otázku, proč by dobrý člověk potřeboval přátele? Skutečně ctnostný člověk nejméně potřebuje pomoc ostatních, nejvíce si užívá své vlastní činnosti a je nejvíce soběstačný. Pro lidi (na rozdíl od zvířat) však „náš život spočívá především v uvědomění si našich pocitů a myšlenek“. A podle něj je snazší uvažovat o dobrotě našich přátel než o sobě samých. Přátelé jsou největší dobro, uzavírá, protože „život je sám o sobě něco dobrého“ a „přítel je naše druhé já“.
Lidské štěstí tedy spočívá ve vzájemném uvědomování si společně s našimi přáteli dobroty našich společných životů.
Měli bychom zde slyšet ozvěny maminky a dítěte jako dvou paralelních zrcadel radostného úžasu nad existencí toho druhého – úžasu nad tím, že život je dobrý. A měli bychom pochopit katastrofu hladu po „identitě“ a poruchách připoutanosti naší společnosti.
Většina těchto dětí nevěří, že jsou milovány. Některé skutečně milovány nejsou, nejsou schopny mírnit své emoce a jsou připraveny o jakýkoli pocit dobra ve svém vlastním životě. Hledají nálepku, kterou by si mohli připnout, jako nějaký nárok na osobní hodnotu. Potřebují skutečné přátelství, ale jejich ochromená schopnost navazovat vztahy vede občas k děsivým koncům, kdy sebevražda se stává hlavní příčinou úmrtí mladých mužů a mladé ženy trpí morem „řezání“ a ubližování si…
Kdybych byl lepší, svět by byl šťastnější
Je zřejmé, že naše děti nemohou zvládnout složitosti vývojové psychologie. Co je tedy musíme naučit, nejprve v rámci jejich vlastní výchovy a poté v souvislosti s postiženými dětmi v našem okolí?
Tématem, o kterém se v morální výchově téměř nemluví, je konečný účel všech jejích izolovaných návyků. Mluvíme o odvaze, sebeovládání, spravedlnosti a štědrosti jako o hodnotách samých o sobě, a také jimi jsou. A pro děti je samozřejmé, že je lepší být statečný než zbabělý.
Ale co sebeovládání versus obžerství? Spravedlnost versus chamtivost? Obětavé návyky se nezdají být tak jednoznačně dobré pro „mě“ samého. A právem, vždyť skutečná ctnost neusiluje dobro je pro sebe. Konečným účelem ctnosti je učinit nás schopnými přátelství, obětovat své vlastní dobro pro dobro druhého, a tak pěstovat vzájemné štěstí a důvěru s druhým já, s přítelem. Není tedy překvapivé, že v klasické dětské literatuře se protagonisté obvykle potýkají se svými vlastními vášněmi, aby zůstali věrní svým „spřízněným duším“.
Anne v knize Anne of Green Gables musí bojovat se svou vlastní soutěživostí, aby mohla rozvíjet přátelství se svým kamarádem Gilbertem. Edmund v knize The Lion, the Witch and the Wardrobe musí litovat toho, že zradil své sourozence a přátele z Narnie kvůli své vlastní chamtivosti po tureckém medu. Celý Pán prstenů je jedním dlouhým soubojem mezi přátelstvím hrdinů a jejich vlastním strachem, únavou a ambicemi – soubojem, který Boromir prohrává.
Naproti tomu „progresivní“ knihy, jako je Forever od Judy Blume, zobrazují děti jako zraněné, zanedbané a naprosto potřebné, takže vždy hledají někoho, kdo je zachrání a uspokojí jejich potřeby.
Jak můžeme vyjádřit ten rozdíl? Zdravý úsudek „Kdybych byl lepší, svět by byl šťastnější“ musí být porovnán s rozhořčeným „Kdyby byl svět lepší, byl bych šťastnější“. První je výzvou k vděčnosti, aktivnímu přístupu a odpovědnosti, zatímco druhý podněcuje nespokojenost, pocit oběti a zášť.
Přátelství je jako rybník, ve kterém plaveme, a my se musíme záměrně snažit, abychom na to naše děti upozornili. A musíme opakovaně zdůrazňovat, jak snadné je zranit důvěru druhého a jak důležité je naučit se omlouvat. Ať už čteme Tajemnou zahradu, Okřídleného strážce, Johnnyho Tremaine nebo dokonce Artemise Fowla, měli bychom neustále zdůrazňovat, že skutečné přátelství – a jeho oběti – je největším lidským dobrem (přirozeným a nadpřirozeným?).
Jak můžeme připravit naše děti jako kulturní bojovníky na nelidskou kulturu? Musíme jim pomoci pochopit, že tyto náročné, hysterické a potřebné děti jsou ve skutečnosti oběťmi rodičovského zanedbávání a choré představivosti. Naše děti by tak v rámci svého bezpečí mohly v dobré vůli natáhnout ruku, ale jen pokud budou vyzbrojeny přesvědčením, že „potvrzení“ cizího šílenství jim může jen ublížit. Měli bychom podporovat soucitný rozhovor u večeře o neštěstí jiných dětí. A nezapomínejme, že naše děti budou mít své vlastní nevyhnutelné nelibosti a nespokojenosti, a někdy je lze snáze probrat na příkladu druhých.
Ať už je svět jakkoli hrozivý, musíme být vzorem soucitu.
Brzy se naše děti vydají do světa a spřátelí se s více či méně zmrzačenými společníky. Nechceme, aby si myslely, že si musí vybrat mezi svými poškozenými kamarády a námi. Musíme vyzařovat sebevědomí a důvěru v to, že současná neplecha dosahuje svého démonického extrému, kdy zlo ničí samo sebe. Život je dobrý – ve skutečnosti dobrý – a ti, kdo si myslí opak, ať už jsou zlomyslní, nebo zoufalí, nemohou obstát. Až budou naše děti připraveny na svět a budou si jisté dobrotou života, budou moci svou vděčností zachránit alespoň některé zoufalce.
Publikováno na webu Canadian Centre for Home Education
° ° °
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
