D. D. KRAJČA
Píše se rok 1988. Republika úpí pod jhem socialismu, regály zejí prázdnotou, lid se potácí ulicemi v zoufalém očekávání banánu a někde uprostřed té šedi vyrůstá malá pionýrka Danuška Peslarová. Dítě režimem těžce zkoušené. Tak těžce, že by člověk při pohledu na rodinné poměry skoro zamáčkl slzu. Nejlépe do kapesníku zakoupeného v Tuzexu.
Rodina Peslarových totiž rozhodně nepatřila k těm, které by tehdejší socialistická realita drtila svou železnou botou.
Soudruh Peslar byl vysoce postaveným funkcionářem, soudruhem nejen podle stranické legitimace, ale patrně i podle společenského postavení, které s ní přicházelo. Paní Peslarová si rovněž nežila právě životem ženy čekající od čtyř ráno před masnou na kus bůčku. Dohromady tvořili rodinný obrázek takřka vystřižený z propagační brožury ÚV KSČ.
Tatínek funkcionář, maminka zabezpečená a dítěti mohl socialismus ukazovat svou přívětivější tvář.
A malá pionýrka Danuška? Inu, té muselo být opravdu krušno.
Zatímco některé děti znaly západní svět hlavně z obrázků a vyprávění, u Peslarových se údajně materializoval přímo v obýváku. Tuzex, Eso, zahraniční zboží, žvýkačky s Donaldem, čokolády a video Grundig. Ano, video. V roce 1988. V době, na kterou dnes mnozí vzpomínají tak, že barevná televize představovala rodinný majetek téměř strategického významu, mohla malá pionýrka doma sledovat západní techniku a patrně přitom přemýšlet, jak nesnesitelně ji ten režim utlačuje.
Takové dětství zanechá stopy.
Jeden spolužák měl céčka. Druhý dostal k Vánocům mandarinky. Třetí znal Tuzex především podle toho, že kolem něj občas prošel. A Danuška? Ta mohla poznávat zahnívající kapitalismus prakticky, prostřednictvím jeho elektroniky, sladkostí a spotřebního zboží. Ideologický boj se zkrátka nejlépe vede s čokoládou v ruce a Grundigem v obýváku.
Nouze byla u Peslarových především teoretickou disciplínou. Něco jako imperialismus, o kterém se člověk učil ve škole, ale osobně se s ním setkával hlavně prostřednictvím výrobků, které by si rád odnesl domů.
Pomeranč tak nemusel být každoročním důkazem, že se blíží Vánoce. Západní zboží nebylo bájným pokladem ukrytým za železnou oponou a rodina nemusela řešit přesně tytéž starosti jako lidé, jejichž jménem komunističtí funkcionáři tak rádi hovořili.
A právě tady začíná být dnešní vyprávění o tehdejší době pozoruhodné.
Protože stěžovat si zpětně na poměry, z jejichž privilegovanějšího patra člověk vyrůstal, je trochu jako sedět v první třídě Titaniku a po letech vydat paměti o nesnesitelném nedostatku lehátek na palubě.
Ne, socialismus nebyl ráj. Nebyl spravedlivý, nebyl svobodný a privilegia stranických kádrů patřila k jeho odpudivým vlastnostem. Právě proto je ale poněkud komické, když se role obětí začnou po desetiletích rozdávat také mezi ty, jejichž rodiny nestály před dveřmi systému, nýbrž měly od nich podstatně lepší klíče.
A tak když dnes posloucháme zpověď někdejší pionýrky z dobře postavené rodiny, sluší se vzpomenout i na ty skutečně obyčejné děti roku 1988.
Na ty bez Grundigu.
Bez Tuzexu.
Bez funkcionáře doma.
Ty totiž možná mají na tehdejší poměry také nějakou vzpomínku.
Jen kolem ní není potřeba po téměř čtyřiceti letech stavět vitrínu s nápisem „Mé těžké dětství za socialismu.“
Daniel Danndys Krajča, FB
The post Zpověď pionýrky Peslarové first appeared on Pravý prostor.
